úterý 17. února 2015

Poslední věci

Člověk se musí učit celý život. Že skutečné umírání a skutečná smrt nejsou důstojné, to už vím dávno. Že by tedy mělo být důstojné aspoň rozloučení se zemřelým, a to jak kvůli němu, tak kvůli pozůstalým, mi začalo docházet až před pár lety. Ano, až před pár lety mi došlo, že snažit se zapomenout a jít dál není správné řešení. A tak teď poznávám, jak bolestné je psát nekrolog, který by měl říct přesně to důležité a přitom nebýt "příliš nekrologický", jak komplikovaný je propletenec pohřebních tradic značně zdeformovaný ateistickým 20. stoletím, jak náročné bude udržet všechny tátovy bývalé manželky a milenky v bezpečné vzdálenosti od sebe, jak těžké bude nevyrazit zuby některým tátovým bývalým kolegům, jestli se, ač nepozváni, odváží přijít. Zkrátka, jak moc hrozí, že se z důstojného rozloučení stane takováto fraška. Ačkoli, měla-li by vyvrcholit oním šťastným koncem, byl bych i za takový průběh nadcházejícího obřadu velmi vděčný.