Na břehu Rio Tâmega, která dává život vinicím a sílu jejich hroznům, před tisíci let Iberové obcující s duchy zemřelých, uctívající stromy a halící se v háv mýtů o bozích mnoha podob, za posvátné vyvolili sobě místo, kde plnili své povinnosti vyžadované bohy, aby ti jim seslali hojnost úrody, pevnost stydkých údů, sílu ženského lůna a plnost ňader mlékem nejplnější. Však v ohavnosti měli reje lidu Kristu ne zcela oddaného kněží křesťanští i rozhodli se místo ono slavné a úctu i bázeň budící ze srdcí je nemilujících vyklestiti a k tomu účelu kostel ducha v dějišti událostí těla nechali vystavěti a jménu poustevníka a světce Gonçala jej zasvětiti. Avšak ani dnes nejsou srdce lidu amarantského cele obrácena k rouchu kněží a proto každý poutník jest povinován své milé toto v ústa její vložiti, aby staré bohy potěšil a od merhyň všelijakých srdce jeho odvráceno bylo.
Též ruiny Convento de Santa Clara nesou v sobě vzpomínky na mísení touhy ducha i těla, když jeptišky za jeho zdmi svými jemnými ručkami tradiční cukroví pro celé Amarante připravovaly.
Co je proti tomu Igreja de São Pedro se svou věží, bez rituálů pohanských, vína a klarisek? Nic, jako Petr sám.
