Poslední pohled na Ještěd

v prvním roce nové etapy. Blíží se mráz a sníh, stejně jako před rokem, kdy jsem sem někdy touhle dobou přijížděl.

Sudetský splín 2 - Protrženka

 18. září 1916, 260 000 m³ vody, 150 m³ vody/s, 13 m vysoká přívalová vlna, 67 lidských životů

 

 

 

 

 

 

Sudetský splín 1 - Ještěd

 

Kaple Matky Boží U Obrázku

Marketingová zdatnost Římskokatolické církve je vskutku impozantní. Není to takový ten popový marketing moderní doby, který se soustředí na jeden měsíc a pak jde dál. Papistický marketing, na rozdíl od popového, míří k věčnosti. To se dělá třeba tak, že je pramen a z něj lidé pijí nebo se jeho vodou oplachují. Někdy se napije i někdo nemocný. A po nějaké době přestane být nemocný. A to není jako když máte rýmu, napijete se v paneláku vody z kohoutku a za pár dnů vás ta rýma přejde. Takový kohoutek asi nikdo za zázračný neprohlásí. Pramen, to je něco jiného. Ale ani s ním se to nesmí uspěchat. Nejprve je dobré o tom jen tak mimochodem mluvit, radši šeptem. Za pár let, když už šeptá hodně lidí, je dobré k pramenu pověsit obraz s religiózním motivem, nejlépe mariánským, od neznámého umělce. Za nějaké to století se může postavit i kříž. Ten dodá patřičnou vážnost nejen prameni, ale i diagnózám. Když už je u pramene kříž, to už nepůjde jen o vyléčení nějakého toho loupání v kříži. To by bylo, aby teď už nějaký chromý nezačal tančit a slepý pozorovat krátery na Měsíci. A to je ta pravá chvíle pro křížovou cestu, zvlášť jestli je ten pramen na kopci. A když už máte tohle všechno, zbývá už jen jedno – kostel nebo aspoň kaple, které se stejně bude říkat kostel, řekněme třeba Rőmisch-katolische Jubiläums Bildkirche. Libereckým Ruprechticím trvala celá tahle marketingová kampaň asi 500 let, ale jaká je to pěkná kaple. Matky Boží. U Obrázku.

Když jsem tam byl poprvé, v lednu, zmrznul jsem jako drozd.

Když jsem v dubnu výběhem od náměstí Míru křížovou cestou nahoru začínal svůj první jizerský tréninkový asi šestikilometrový běh v roce, navzdory všem mým představám o formě jsem byl už u toho léčivého pramene úplně vyčerpaný a v duchu se zapřísahal, že už se Ježíšovi nikdy nebudu smát, že pod křížem třikrát klesnul.

Ale teď, v říjnu, už je všechno úplně jinak. A to jsem se toho pramenu ani nemusel napít.

 

Dokonce i kalvárie je na tom už daleko líp. Tady by se měli ti popoví političtí marketéři učit, jak se to dělá.

Orchidejová louka v Horním Maxově

Když jde člověk na orchidejovou louku, čeká tak nějak orchideje. Ale místo toho jsou všude okolo tyhle štětky na vymývání lahví.

Odborně tedy rdesno hadí kořen, případně hadí kořen větší nebo ještě lépe Bistorta major. A nepoužívá se na vymývání lahví, ale na spoustu jiných věcí, až se člověk nestačí divit. Vnitřně se prý používá na Crohnovu chorobu, anémii, leukémii, průjem, úplavici či zánět žil. Kromě toho, že léčí tak nějak obecně průjem, tak se taky dá použít konkrétně jako náhrada za Endiaron a ještě k tomu působí jako projímadlo. Problém s tímto seznamem je nejen v tom, že vypadá trošku divně, ale taky v tom, že to na svých stránkách píše doktor Zbyněk, který je tak trochu dysgrafik a také proslul tím, že hlásal takovou moudrost, že plíce kuřáka se poznají podle toho, že jsou černé. Ne že bych odmítal užití hadího kořene jako fytofarmaka, jen by bylo dobré, kdyby se toho chopil někdo příčetný. Jo a zapomněl jsem na použití zevní, mezi něž patří mokvavé vyrážky, zanícené vředy nebo anální fisura (k níž navíc doktor Zbyněk dodává, že je velmi bolestivá).

Leč v poslední chvíli, když už jsem téměř udolán podbízejícími se obrazy hadího kořene zápasícího tu s ekzémem, tu s vykotlaným zubem a jinde s průjmem i zácpou najednou, spasen jsem náhle pohledem na nejladnější věc v celém vesmíru.

Konečně se mezi všemi těmi léky na bolesti těla objevila i útěcha bolestí ducha, obsažená v záhybech květu, nevyhnutelně směřujících do jeho hlubin, odkud vše pochází a kam se vše touží vrátit. Bohužel, jazyk český ani latinský nemá pro onen útvar, pro který jsou orchideje tolik ceněny, žádné slovo malebností odpovídající jeho ušlechtilé hojivé nádheře, spokojmež se tedy nyní s přirovnáním k motýlovi.

Tahle konkrétní orchidej je prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Ano, tak to je. Všechny ty nezbytné a užitečné služby hadího kořene jsou rázem zapomenuty pro stíny, do nichž stoupají křivky dámských stehen, potvrzujíce tak platnost původní verze bonmotu kardinála Richelieu, který byl později římskou církví vysterilizován (ten bonmot, ne kardinál) na „Za vším hledej ženu“.

Také se prý na této louce vyskytuje vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha), na ten jsem ale bohužel nenarazil.

Turnov a drahé kameny

Turnov má Hrubý Rohozec. A drahé kameny. Nebo alespoň polodrahé kameny. A jistě i další interesantnosti. Ale dnes je ten správný čas na drahokamy. Podívejme se na dva. Jeden je naproti synagoze:

A druhý je jen tak, naproti ničemu. Ale možná má něco společného s českým granátem:

Trosky a Vyskeř

Zatímco ještě před týdnem byla (alespoň nahoře) místo jara ještě zima, dnes už je (alespoň dole) místo jara léto. A tak se konečně otevírá celá ta severní země, po staletí vlastněná Markvartici, do níž jsem se konečně vrátil. A protože jsem si donedávna myslel, že Markvarticové se jmenují podle vsi Markvartice, které znám tři (a všechny jsou něčím, co by leckdo označil za řiť), tak zde pro další potřeby písmem pokládám, že rodové jméno se odvozuje od Markvarta, komorníka knížete Vladislava II. a krále Vladislava I. (to nejsou dvě osoby, ale jedna, která během 12. století povýšila titulárně a ponížila numericky). Markvartův rozrod pak znázorňuje tento rodokmen, který obrazem k okulárnímu ohledání kladu, i když o něm kdejaký medievalista tvrdí, že je faktograficky zcela bezcenný, protože koho zajímají nějaká fakta?

 

Význam to má ten, že jeho faktograficky bezcenný potomek Čeněk z Vartemberka (ne ten husita, ale jeho táta) nechal ke konci 14. století postavit hrad na něčem, co se jmenovalo Trosky už předtím, než se později hrad v trosky opravdu proměnil, ba dokonce i než vůbec začal být stavěn, a co nemají ani Frantíci. Ve Francii toho mají jen půlku u Le Puy, a i tak se z toho můžou podělat. Taková dvouvyvřelina z jednoho jádra je natolik epesní podívaná, že sem jezdili turisti už v mladší době kamenné, později se na ni jezdili dívat z ciziny Římani, pak Keltové, dneska ze zahraničí přijíždějí hlavně davy Pražáků. Blbé bylo, že se tou stavbou Čeněk z Vartemberka tak zadlužil, že ho prodal Otovi st. z Bergova, což byl pěkný häusel a prováděl, stejně jako později jeho syn Ota ml. z Bergova, ještě horší věci, než se dějí zvířátkům v knížce Modré jezírko. Pozdější majitel, Jan Zajíc z Házmburka nebyl o moc lepší, tak mu Jiřík z Poděbrad tu jeho Jednotu zelenohorskou i s plzeňskými zrádcovskými manýry pořádně vytmavil. Pak trochu přehazování té horké brambory mezi několika rody, až se Trosky vydaly na obligátní českou cestu, zde v konkrétní variantě: Smiřičtí – Bílá hora – Valdštejnové – Švédové – císařští. A konečně jsou z nich trosky.

 

 

Jeden z kopců, z Trosek viditelný, je Vyskeř, pod kterým je vesnice Vyskeř, ve které je hřbitov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, od kterého vede křížová cesta nahoru na kopec, ke kapli sv. Anny. Je to i tam nahoře moc hezké, ale fotit se tam nedá, protože se tam usadil nějaký dámský spolek s termoskami s kávou a ne a ne se hnout. Takže zpět ke kostelu. Taky byl původně dřevěný, jako ta zvonice, ve které je od roku 1506 zvon Václav. Dřív tam byl i zvon Maria, ale ten padl za oběť ekonomice Velké války. Jak ji přežil Václav je záhada, asi ho prostě někde někam zabordelili a zapomněli na něj.