Poslední pohled na Ještěd

v prvním roce nové etapy. Blíží se mráz a sníh, stejně jako před rokem, kdy jsem sem někdy touhle dobou přijížděl.

Sudetský splín 2 - Protrženka

 18. září 1916, 260 000 m³ vody, 150 m³ vody/s, 13 m vysoká přívalová vlna, 67 lidských životů

 

 

 

 

 

 

Sudetský splín 1 - Ještěd

 

Kaple Matky Boží U Obrázku

Marketingová zdatnost Římskokatolické církve je vskutku impozantní. Není to takový ten popový marketing moderní doby, který se soustředí na jeden měsíc a pak jde dál. Papistický marketing, na rozdíl od popového, míří k věčnosti. To se dělá třeba tak, že je pramen a z něj lidé pijí nebo se jeho vodou oplachují. Někdy se napije i někdo nemocný. A po nějaké době přestane být nemocný. A to není jako když máte rýmu, napijete se v paneláku vody z kohoutku a za pár dnů vás ta rýma přejde. Takový kohoutek asi nikdo za zázračný neprohlásí. Pramen, to je něco jiného. Ale ani s ním se to nesmí uspěchat. Nejprve je dobré o tom jen tak mimochodem mluvit, radši šeptem. Za pár let, když už šeptá hodně lidí, je dobré k pramenu pověsit obraz s religiózním motivem, nejlépe mariánským, od neznámého umělce. Za nějaké to století se může postavit i kříž. Ten dodá patřičnou vážnost nejen prameni, ale i diagnózám. Když už je u pramene kříž, to už nepůjde jen o vyléčení nějakého toho loupání v kříži. To by bylo, aby teď už nějaký chromý nezačal tančit a slepý pozorovat krátery na Měsíci. A to je ta pravá chvíle pro křížovou cestu, zvlášť jestli je ten pramen na kopci. A když už máte tohle všechno, zbývá už jen jedno – kostel nebo aspoň kaple, které se stejně bude říkat kostel, řekněme třeba Rőmisch-katolische Jubiläums Bildkirche. Libereckým Ruprechticím trvala celá tahle marketingová kampaň asi 500 let, ale jaká je to pěkná kaple. Matky Boží. U Obrázku.

Když jsem tam byl poprvé, v lednu, zmrznul jsem jako drozd.

Když jsem v dubnu výběhem od náměstí Míru křížovou cestou nahoru začínal svůj první jizerský tréninkový asi šestikilometrový běh v roce, navzdory všem mým představám o formě jsem byl už u toho léčivého pramene úplně vyčerpaný a v duchu se zapřísahal, že už se Ježíšovi nikdy nebudu smát, že pod křížem třikrát klesnul.

Ale teď, v říjnu, už je všechno úplně jinak. A to jsem se toho pramenu ani nemusel napít.

 

Dokonce i kalvárie je na tom už daleko líp. Tady by se měli ti popoví političtí marketéři učit, jak se to dělá.

Od níťárny údolím klínů po Hvozd

Kyjov se v době německého osídlení jmenoval Khaa, což zvukově poněkud připomíná Osadu havranů a vyvolává tak určité pochybnosti o tom, jaké národnosti byl Havranpírko. Byl si toho vědom i František Palacký a proto stvořil český název Kyjov, aby ušetřil v roce 1945 práci další generaci vlastenců. Úplně dobrý nápad to nebyl, protože Kyjov je také na jižní Moravě. A ten se jednak německy nejmenoval Khaa, ale Gaya či Geyen, jednak je o něm známo, že zatímco na severní Moravě se lidé zavírají do dolů, v jihomoravském Kyjově se zavírají do sklípků. A ještě k tomu jsou kyjovští Dolňáci zapálení folkloristé, kteří dodnes berou vážně Jožu Uprku. A to může být problém. To se totiž může takový zbožný sušilovec vypravit do Kyjova, kde si může vybrat mezi sklípkem a Slováckým rokem, ale navigace ho zavede do Kyjova na křižovatku mezi alternativní umění a něco ještě horšího.

Alternativní umění zde zapustilo kořeny s Johannem Christophem Hankem, mlynářem v dřevěném obilném mlýně v polovině 18. století při potoku Křinice. Tato první, obilná fáze alternativního umění skončila v roce 1857 s posledním mlynářem Adolfem Lumpem. Následující fáze squatersko-komunální trvala do začátku 20. století, kdy v mlýně předělaném na byty založil Robert Salomon továrnu na výrobu lněných a bavlněných nití a přivedl tak kyjovské alternativní umění do fáze industriální. Fáze avantgardní, následující po 2. světové válce, je dnes zapomenuta ještě víc než Malevič a Tatlin, takže jen neoficiálně se šíří nejasné zvěsti o obchodu smíšeným zbožím a skladu. Až po roce 1989 vrací se bývalý mlýn do šera historie jako továrna na nábytek, aby se zase ztratil ve tmě, z jejíhož dna povstal v roce 2018 jako Nová Perla a vstoupil do fáze kavárenské, vyzbrojen kromě nutné kavárny též knihovnou a galerií.

Lidé dosud nepoznavší temná zákoutí lidské mysli ni kanovnickou neurózu z poctivé katolické zpovědi, dozajista mohou pochybovat o tom, zda z mravního bahna kyjovské kavárny může vést cesta ještě horší a pro bohabojnou duši poutníka z Velehradu zhoubnější, avšak jsou na omylu. Kdo neusedne do kavárny, ale vydá se po cestě do Kyjovského údolí, ten sezná, že ani tak neškodějí hovory kavárenské, jak klíny ženské. Ty v tom údolí, kde borový zavání háj, číhají buď o samotě, nebo se nad nimi tyčí doprovodný zkamenělý Priapův problém. 

Před zhoubností takových smyslných pískovcových následků kulturně alternativní intoxikace mezi borovicemi na dně českého moře spasí bohabojného poutníka jen útěk do ne zase přespříliš vzdáleného Svatého Jiří v Oudolí, tedy Sankt Georgenthalu, který se tak jmenuje proto, že ho založil Jiří ze Šlejnic. To samo o sobě není ale tak důležité jako to, že místo mlynářů zde sídlili horníci, kteří denně hleděli do tváře smrti nebo permoníka, takže spíše než na alternativní umění v kavárně, mysleli na poslední věci člověka, což se nejlépe dělá pod kazatelnou nebo když se jde do kopce. Důkazem tohoto genia loci je jednak to, že zde je venkovská enkláva Kláštera sester voršilek v Praze a také zde stojí Klášter Kongregace Dcer Božské Lásky. A to se po roce 1989 odtud do svých původních klášterů postupně vrátily sestry z Kongregace sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova, jakož i dominikánky, vincentinky, rafaelky, karmelitánky a sarmatky. Druhým důkazem je pak to chození do kopce. Tady se totiž nechodí do kopce jen tak, zbůhdarma. Tady je kopec fajnový, vybavený křížovou cestou, aby ten tělocvik získal také nějaký duchovní rozměr. Dole se Ježíš modlí v Getsemanské zahradě a o pár metrů výš už má na zádech kříž a táhne ho do kopce (a pak ještě výš).

 

Je jistě nasnadě, že takové množství zlata, stříbra, mědi, olova, cínu, železa a jiných kovů, jakož i jeptišek a Gestsemanské zahrady se nemohlo nechat jen tak bez dozoru. Od toho stál nad Jiřetínem pod Jedlovou nikoli Jedlová, ale hrad Dohlenstein, aby se tu neproducírovali nějací Lužičtí Srbové nebo Sasíci. Dneska na ten Tolštejn mohou Sasíci vylézt a podívat se zpátky na Hochwald. Nic jiného jim také nezbývá. Všechno to množství zlata, stříbra, mědi, olova, cínu, železa a jiných kovů je pryč. A co s Getsemanskou zahradou?