středa 26. října 2016

Zahnovo dědictví

Odkud přišli na Prácheň, to nevím, snad odkudsi ze Saska, jak bylo v našich Sudetech zvykem. Místní paměť sahá jen k rodině Johana Kryštofa a Alžběty, kteří měli mlýn. A mít tehdy v tomto kraji mlýn téměř samozřejmě znamenalo využívat ho i k broušení skla. Zaměstnance snad skoro ani nepotřebovali, protože měli patnáct dětí a na přelomu 17. a 18. století dětská práce ještě nikomu nevadila. A ty děti a jejich děti se rozprchly do světa alepoň od Holandska po Orient, kde se většinou dál živily rodinným uměním z Lužických hor. A na přelomu 19. a 20. století se jedno z těch dětí dětí (a možná ještě jednou dětí), Josef Alois Eduard, rozhodlo vrátit z Holandska do země předků, kde v Haidě kousek pod prácheňských hřbetem založilo brusírnu skla a rafinérii exportující své luxusní zboží inspirované antickými a ještě rafinovanějšími tvary do zemí, o kterých tehdy v Haidě leckdo ani neslyšel. Firma Bratří Zahnové přežila i obě světové války, ale nepřežila Benešovy dekrety. A nepomohl ani fakt, že se k německé národnosti tito Holanďané přihlásili pod nátlakem, což jim dosvědčili i jejich čeští dělníci, ani pročeské a protinacistické postoje doložené obchodními partnery a obchodním přidělencem velvyslanectví Československé republiky v Haagu. Z firmy Bratří Zahnové se stal majetek lidu s nic neříkajícím názvem a s jeho slávou se stalo to co s celou zemí. I přes to se ještě dnes orienťáci k běžeckým tréninkům scházejí "U Zahnů", ze kterých se však postupně během divokých devadesátých let a bůhvíčím způsobenou krizí ve sklářství tu méně, tu více nápadně vytrácel život, věci a nakonec i plot.
















pondělí 24. října 2016

Klíčové události podruhé

Nebyl by to můj svět, kdyby podruhé skutečně bylo podruhé. Už proto, že ani poprvé nebylo poprvé, ale minimálně podruhé. Ale poprvé, kdy jsem tam spal s foťákem. Od té doby jsem se to párkrát pokusil zopakovat, ale vždycky se něco nějak netento. Jako třeba že ve dvě po půlnoci začala bouřka a hora vetřelce setřásla ze svého hřbetu. Až teď, když starý svět pomalu a nenápadně mizí jako ranní mlhy, když už i stará pajdavá Annie přestala mít zájem o svoji misku a jen ze zvědavosti si vleže nechala do pusy strčit v šunce zabalenou čokoládu, kterou nikdy předtím neměla, a zvěrolékař vyčítavě naznačil, že psi by ji jíst neměli, než jí dal injekci, tak až teď, když pajdavá Annie leží vedle svojí mámy, aspoň na pár chvil vystupuji z toho údolí zamrzlých stínů minulosti až nahoru, na ten malý špičatý kamenný plácek, kam se nevejde ani stan a který se na noc obaluje hvězdami, takže člověk musí doufat, že Ho nenasral, nebo aspoň že On nevládne bleskům, hromům a dešti. Každopádně On nasral mě, takže ani netrpím příliš velkou důvěrou v očekávání Jeho milosti. O to překvapivější je milosrdenství rozkoše, které předvedl se Sluncem a oblaky. Když udělá tohle, mám to i radši než když udělá duhu.




Ale nebyl by to On, kdyby po půlnoci nepřišel se žárlivou scénou kvůli rozkoši ukradené z jeho chlubně zbarveného nebe. Nejprve uzavřel vrchol hory do chladného mraku plného neviditelných vlhkých jehliček, aby pak ve dvě hodiny jako už nejednou zbičoval horu deštěm a větrem.

Ústup před nocí, horou, deštěm a větrem předznamenal konec léta. Předznamenal mé útěky na Ortel před rzí ze zašlých závitů jednoho odstínu šedi, natržený sval po všech těch kilometrech naběhaných během dvou týdnů cestou na Ortel a zpět, zotročení září úředníkem z Bruselu, i to že mi přestalo stát za to nalévat si alkohol do skleničky a uklízet po sobě vajgly. Nezbývá než znovu vylézt nahoru, mezi oblaka, a konečně zase přežít až do rána.