čtvrtek 29. února 2024

neděle 11. února 2024

Transformace svatosti mezi icemi

U jihovýchodního okraje Mařenic dělají silnice takový vignl, ze kterého jedna vede do Kunratic, druhá do Heřmanic. A nad tím vinglem je Kalvárie. To je kopec. A na tom kopci byla asi před 350 lety poustevna sv. Anny. Ale protože svou primitivností byla pro ostudu, nahradila ji po nějaké době dřevěná kaplička. Sv. Anna nestačila, tak přibyl ještě Boží hrob ve skále. Dřevem však baroko pohrdalo, a tak jeden sedlák nechal postavit kapli kamennou, do které pak po její renovaci přinesl farář oltářní obraz Zvěstování Panny Marie od Franze Wedlicha z Chotovic. A to už bylo dost svatosti na to, aby na Kalvárii putovala procesí nejen z Mařenic, ale i z Heřmanic. Z Kunratic je to trochu dál, a tak se místo těch kunratických lenochů vlažných ve víře mezi mařenické a heřmanické iciky vmísili i horlivější katolíci z Dolní Světlé, čímž zcela narušili harmonii mého rozjímání.

Po Odsunu už na Kalvárii procesí nechodila. To byl taky nápad, rekolonizovat vyprázdněné Sudety komunisty. Skončilo to tak, že z kaple zůstala jen ruina. A to až do roku 2008. Je mi vlastně líto, že jsem nepřišel na Kalvárii o 20 let dřív. Ruiny kaplí rozjitřují ducha znamenitěji než kaple restaurované.


 
Abych nezapomněl, nejen sochy Ecce homo a Mater Dolorosa zmizely neznámo kam. Ono se v té Zdivočelé zemi vůbec dost kradlo.

sobota 10. února 2024

Osekaný Belveder a Bejt olam

V Oseku mají dvě věci. Jedna vznikla z rozmaru, druhá z potřeby.
První je letohrádek Kamýk, který si nechali Nosticové nebo Šternberkové postavit v parku oseckého zámku, asi protože se doslechli, že Pražáci mají už asi 200 let Letohrádek královny Anny. Od dob královny Anny ale renesance vyšla z módy, a tak je osecký letohrádek barokně těžkopádnější. Kamýk ho nazvali buď proto, že je zbudován na skalnatém návrší, nebo protože Pražáci jezdí rádi na víkend na Kamýk. Aby majitelé vykompenzovali slohový posun, ozvláštnili svůj Belveder tím, že k letohrádku prý připlouvali na loďkách po Podzámeckém rybníku, který byl ale v roce 1814 po zániku železáren v Oseku vypuštěn a Kamýk tak trochu rozpuštěn – už v roce 1839 se o něm mluví jako o ruině.




Ta druhá věc je pod letohrádkem. A je to hřbitov. Židovský. Asi hned pod letohrádkem byla zeď zámeckého parku, jinak si neumím vysvětlit, že by v zámeckém parku tradičně antisemitské šlechty mohl vzniknout židovský hřbitov. Vzhledem k tomu, že v Oseku od určité doby již židovská obec neexistuje, je i ten dnes reliktem, který zapomněl zmizet s minulostí, ale přece jen je lépe zachován než letohrádek.


Mimochodem, ještě před letohrádkem stál na vrchu Kamýk kamenný sloup s křížem, obklopený sochami sv. Vavřince, Floriána, Háty a Kristýny, ochránců to před morem. Zbudovali ho zde misionáři. Nejspíš šli z Prahy do Afriky, ale když došli do Oseka, tak už byli unavení a řekli si, že domorodci jako domorodci, a jali se místo toho civilizovat Rokycansko. Kam se ten kříž a světci poděli, to nikdo neví. Ono se na Rokycansku vůbec dost krade.


neděle 4. února 2024

pátek 2. února 2024

Klikatící se potok v pahorkovité krajině

Sláva, Chřibská je od roku 2006 městem. Už zase. Ona totiž byla už od roku 1570, ale nějak o to přišla. Těžko říct kdy, protože se tím moc nechlubí, ale asi to bude mít souvislost s Odsunem, po kterém v ní moc lidí nezůstalo a tento kraj zdivočel. A není jen Chřibská, ale také Horní Chřibská a Dolní Chřibská. Ty patří k Chřibské. Ale pak je taky Nová Chřibská, která nepatří k Chřibské, ale k Rybništi. To by měl člověk vědět, aby v Nové Chřibské nedostal na budku.
Zvláštní je, že Chřibská není českou zkomoleninou německého Kreibitz, jak tomu v této zdivočelé zemi často bývá. Ve skutečnosti je naopak Kreibitz německou zkomoleninou slovanského Krzywycza, označujícího klikatící se potok, pravděpodobně dnešní Chřibskou Kamenici. Chřibskou vytvořil až František Palacký, protože je to okolo ní samý chřib, tedy pahorek. Je to pěkné, že se zajímal o Kreibitz. Ale vlastně proč ne, když tu v roce 1799 dokonce byl Josef II.? A když už v polovině 17. století zde vznikl spolek literátů? Do takového města bych taky jel, kdybych byl císař.
Když dnes ale jeden jde stezkou z Rybniště do Chřibské, nedostane se do spolku literátů, ale na hřbitov. Totiž na bývalý hřbitov, jehož starými náhrobky je vyzdoben areál kostela sv. Jiří. Nemohu si pomoci, ale je to miléé, že po renesanční epizodě byl kostel regotizován a činí tak Boží časoprostor zbachratělý barokními kaplemi ukončujícími ramena křížových chodeb poněkud křehčím.





A ty křížové chodby se snad radním líbí?


Možná o nich nevědí, protože radnice už není v novogotické radnici pod kostelem. V ní už je hospoda, ve které se nevaří pro poutníky novogotické fysiognomie.


 A tomuhle se ty chodby líbí?

pondělí 29. ledna 2024

Bordel v Sudetech

Jako to by mě zajímalo, jestli tady byl takový bordel i před Odsunem. Možné to sice je, ale připadá mi, že takhle zašmodrchat by to Němci neuměli. Nejde ani tak o to, že vlaková stanice Chřibská je v neutěšeném stavu, ale o to, že podle evidenční tabulky patří k Rybništi. Druhá věc je, že v mapách je pod č. p. 186 jiný dům kousek vedle, zatímco tento dům by měl mít č. p. 157, což svádí k úvahám o tom, zda má pravdu tabulka nebo úředník, realita nebo internet, katolíci nebo kališníci. No a konečně, vlaková stanice Chřibská nejen že patří k Rybništi, ale ještě k tomu je na území osady Malý Semerink, která už teď moc nepřipomíná letovisko Klein Semmering. Nebo připomíná, ale z tehdejšího pohledu by se dnešní stav dal považovat za postapokalyptickou budoucnost.

 

A to je možná důvod, proč dnes vlaková stanice Chřibská patří k Rybništi. Malý Semerink dnes už žádnou kulturu nenabízí, ale Rybniště, to je jiná.

Mezi Rybništěm a Chřibskou to naštěstí moc poznat není. Tak uvidíme, jestli Kreibitz dopadl jako Teichstatt.

sobota 20. ledna 2024

Non sunt amplius leones in Blatná (2013)

Již byla řeč o Lvu z Rožmitálu a na Blatné, který cestoval na konec světa. My jsme v roce 2013 na konec světa cestovali též a stali se tak s panem Lvem duchovně spřízněni. Proto jsme záhy také podnikli cestu do Blatné, abychom zjistili, zda tam stále žijí lvi.


Tehdy už zámku nevládl žádný Lev, ale baronka Cornelie Hildprant von Ottenhausen, narozená v Praze jako Veverková, královna krásy v USA a překladatelka, která „díky“ komunistickému režimu a habešskému císaři, kterého obsluhoval Jan Dítě, prožila dobrodružná léta v Etiopii a na Baleárech, ale žádného lva na zámek nepřivezla. Dnes prý už zámku z empírového domku vládne její dcera Jana.
Na zámku nám nebyly ukázány žádné svaté ostatky, zato hojnost porculánu a jiného nádobí, množství zbraní, dýmek a obrazů. My jsem však byli zvědavi zejména na to, jaká zde žijí zvířata, když už tu nežijí lvi, a vypravili jsme se tedy do přilehlého parku, který obklopuje barončin empírový domek. I seznali jsme, že parku vládne stádo daňků skvrnitých a hejno much.





 Káčata s tím sice nesouhlasí, ale s realitou ničeho nezmohou, i kdyby si hlavičky ukroutila.

Čestnou stráž pak drží pávi, kteří jsou ostražití, drsně hlasití a v případě nebezpečenství zahánějí vetřelce svou krásou, ať již překypující pestrostí barev či snad ještě děsivější nemocnou krásou albínů.





čtvrtek 18. ledna 2024

Nanebevzetí chacharů

 Kam se všichni ti Ostravaci najednou poděli? Zůstaly po nich jen auta a boty.



středa 17. ledna 2024

Z bláta do velké nicoty

Teda spíš z blátiště, protože to je význam jména Brniště. Bláto je totiž dle etymologie ve skutečnosti Brno. Vezmeme-li dále v úvahu, že hradiště je předchůdcem hradu, je zřejmé, že Brniště je předchůdcem Brna. V tom případě mi pak není jasné, proč ti blátotlačkové z Brna tak houfně migrují do Prahy, místo aby se vrátili do Brniště. Nebo možná ještě lépe do Brenné. Uvážíme-li, že jak Brniště, tak Brno jsou rodu středního, zatímco Brenná rodu ženského, nemůžeme nedojít k závěru, že Brenná je matkou či pramatkou a Brniště a Brno její dítka. Alternativní hypotézou, nabízenou mluvčími generace Z, je nebinární, nikoli dětská povaha středního rodu zmíněných sídel. Což by také leccos vysvětlovalo.

Leccos ano, ale leccos taky ne. Kupříkladu ne impuls k této cestě, neboť na jejím počátku stálo křivkovité vábení, jemuž, podobně jako svodům bludiček, nelze odolati. Vábení takové vyvolává v mladících i mužích veškerého věku takové puzení, že ani zjevení symbolizující nadcházející potupu a chátrání těla nedokáže je z nastoupené cesty svésti.


Ba ani pila při okraji blátiště nenavrátí rozum puzenému, ač též demonstruje zchátralost časem a ve středu jejím pro výstrahu je vztyčen kříž, který však pohříchu tuze podobá se pouhé funkční konstrukci zabraňující rozpadu.






A právě tak jest muži takovému, puzením zcela zpitomělému, dostati se do velké nicoty, tedy do Velenic. Název vsi mohl by být odvozen od Velena, to byl ten připitomělý princ, co když ležel s Večernicí v posteli, tak místo aby tam s ní dělal ty věci, co jsem chtěl v předškolním věku se Šafránkovou dělat já, šel radši osvobodit Mrakomora, z čehož pak byly akorát problémy, nejen špatné počasí. Takže je pravděpodobnější, že název tohoto sídla je odvozen od slov „velký“ a „nic“. Z koncového „-e“ pak vyplývá, že může jít buď o singulár rodu ženského, nebo o plurál. Přestože se běžně používá toto jméno ve formě plurálu, z logického hlediska jde o zjevný nesmysl. Znamenalo by to totiž, že těch „velkých nic“ je více, což je samozřejmě blbost. Nicota pohltí všechno. Je to tedy femininum, ta Velenice, míněno Velká Nicota.

Avšak ve Velenicích není nic. Totiž, je tam něco (ach ten nešťastný český dvojitý zápor). Je tam jeskyně a v ní srocení lidu. Při bližším ohledání je zjevné, že někdo nese tu křížovou podpěru z pily. Lépe řečeno, asi ji nese do té pily, aby tam nespadl strop. A někdo někomu dává nějakou knihu, asi nějaký tesařský manuál. A někdo se tam modlí, což na pile nedává smysl. Smysl výjevu objasní až vedlejší jeskyně, ve které je Boží hrob. Prázdný. Samozřejmě že je prázdný, když jsou Velikonoce. Teda aspoň pokud ty visící předměty jsou kraslice, a ne varlata lehkomyslníků, kteří podlehli vábení bludičky v močálu, totiž v blátišti.