Malé stopy Velkého Kropny - 2. ZŠ U Lesa

Osm let života. Deset měsíců v roce a pět dní v týdnu. Velký Kropna dokonce zažil i pracovní soboty. Přínos této zdánlivě bezvýznamné školy pro učení Hujá Kropna by neměl být přehlížen. Tady malý Velký Kropna začal poznávat lidskou společnost a zahájil svou socializaci, tedy poznal opisování, podvádění, lež, násilí, bonzáctví, podlost i zbabělost. Aby přežil, sám se musel těmto dovednostem naučit. Ale abychom byli spravedliví, musíme též uznat, že se tu naučil také počítat (a díky tomu si umí v hospodě zkontrolovat účet) a číst a psát. A když se to vezme kolem a kolem, jeho psaný projev není úplně debilní. A v neposlední řadě, časem i poznal, že ne všichni jsou úplnej xindl, i když to tak často vypadá.

Malé stopy Velkého Kropny - 1. Rodný dům

Zde se Velký Kropna narodil, zde strávil své dětství, chlapectví a jinošství. Odtud jednoho dne odešel jako Libor a druhého dne se vrátil jako Velký Kropna. Tady také přijímal první Hlavsa.

Hujá Kropna - Kapitola 13.

HLAVSA GEGE

Kapitoly

svědectví

o myšlenkách a pravdách

VELKÉHO KROPNY

čili

KROPNA

To vyslovil za nás

pročež

HUJÁ KROPNA

------------------------------------------------------

ČÁST DRUHÁ

 

TAK PRAVIL VELKÝ KROPNA

 

Po-poko-pokora

Ve-veli-veliký

VELIKÝ KROPNO

HUJÁ

HU-HUJA-HUJÁ

JUCHACHA JUCH!

------------------------------------------------------

 Kapitola 13.

Když se KROPNA vzbudil,

1                    uvědomil si, že tentokrát to kafe nespraví, čímž si uvědomil i lidové moudro, že čím (a kde) ses pokazil, tím (a tam) se naprav. Za dále si zvědomil i dlouhodobý kyslíkový dluh, který má vůči svému organismu. To jej dovedlo k rozhodnutí spojit příjemné (napravování) s užitečným (okysličení) a tedy taky k tomu, že tentokrát si dojde až ke „Koubům“. Tam pak ve svých úvahách dospěl k následujícímu:

2                    HUJÁ HUJÁ, pravím vám. Je to bída. Kdekdo si myslí, že myslí, i když nemá ani tuchy, co myšlení vůbec obnáší, a co je horší, kdekdo si myslí, že má na svět svůj vlastní názor. Jenže názor je věc velice pochybená a dovolávají se ho i nejblbější z pitomců, kteří myslet nemají čím. A kdo se názoru dovolávají, i když „názor“ je u nich jen zmatená slepenina špatně odposlechnutých, špatně přečtených a vůbec nepochopených frází a laciných sentencí a ze souvislostí vytržených představ, které si dotyčný ještě navíc překroutil nejen k obrazu svému, ale častěji vůbec pod jakýkoli obraz.

3                    Tvrzení, že mám „názor“ je jednoznačným doložením skutečnosti, že o věci nic nevím, je jenom hezkou nálepkou na fakt, že mi chybí vědomosti, poznatky a důkazy. Ocitoval bych jednoho z předproroků, prof. Heinrotha: „Co si myslíme, je většinou špatně, to co víme, je správně“, čili jak to říkával kolega Žoržík:“... si myslet znamená hovno vědět“. A vědět, to znamená poznávat, nacházet vztahy a souvislosti mezi poznanými fakty, což je velmi pracné. Jak to pravil náš další předprorok: „Myšlení jasné bolí – bolí ztráta slepé víry, bolí často i poznávat nové...“ a co je největší potíž a překážka poznávání, to je lidská domýšlivost. Možná je vám známo, že už před více než sto lety se ředitel patentového úřadu USA vzdal své funkce, protože dospěl k názoru, že všechno už je vynalezeno. Jak mylný to byl názor, nemusím vykládat. Nejhorší je domýšlivost a hloupost. Většina lidí se chová, jako by věda byla všemocná a dokázala všechny problémy, které se na nás valí, šmahem vyřešit. Není schopna, zatím není schopna nic víc, než zkonstatovat, že na sebe valíme ty problémy sami. Už dávný předprorok Anaxagoras věděl a tvrdil, že rozdíl mezi lidmi a zvířaty je v tom, že někteří lidé jsou chápavější. Ale pozor! Když tohle tvrzení přečte sto lidí, všech sto si bude myslet, že právě oni jsou ta chápavější výjimka. Omyl. Z té stovky to není ani jeden, to je jeden až z té čtvrtky stovky. A co z toho plyne? Že bychom měli být aspoň tak moudří, charakterní a přirození jako zvířata. Ale divoká! Domestikovaná zvířata mají až o 40% menší schopnosti a mozek než přírodní formy. A člověk se nechal sám sebou a svým pohodlím zdomestikovat až příliš a stal se tak tvorem pouze užitkovým. Opustil možnosti, které mu poskytl KOZÚ, přestal poslouchat svůj mozek a myslí raději tlustým střevem, čili pragmaticky. To ale neznamená, že KOZÚ chce od nás asketismus. Vůbec ne. Dal nám dar poznávání, chápání, dar trpký a při používání nelehký, ale ve svých výsledcích radostný a šťastný. A my jej z lenosti a chtivosti a domýšlivosti denně směňujeme za duševní výpotky tlustého střeva odborníků na masovou reklamu obchodní i politickou.

4                    A tomuhle se KOZÚ směje a s ním všichni jeho věřící. Ale znovu pozor! Ne  každý, kdo se směje, je vskutku věřící. KOZÚOVA víra není víra ve zjevené, ale poznané pravdy, osobně pochopené. Pokud někdo přijme smích jen jako názor, vnější projev, je KOZÚOVI vzdálen tak, jako by o něm nikdy nic neslyšel. Přijmout víru HUJÁ KROPNA znamená i přijmout zodpovědnost za vlastní poznání, znamená uvědomit si, že se často u druhých smějeme vlastním chybám a z poznání pochopit, z čeho tyto chyby pramení.

5                    Jen tak se může člověk – a to je hlavní poslání naší víry – vymanit ze začarovaného kruhu masových manipulací, které jej odlidšťují a zotročují. Je to ta poslední cesta ke svobodě a lidství, kterou nám KOZÚ nabízí a poskytuje.

UCH UCH HUJÁ JUCH.

Tak pravil VELKÝ KROPNA odpoledne u „Koubů“, sebral se a šel.

Doslov

Pečlivě a věrně jsem zaznamenal jak průběh převtělení VELKÉHO KROPNY, tak jeho myšlenky a pravdy.

Tyto Kapitoly svědectví nesledují nic víc, než představit vám možnost svobodné volby: buďto zvolíte šaškovství mudrců nebo moudrost šašků. Zvolíte-li tu druhou možnost, vítej, HLAVSA, ve vlídné a veselé náruči víry HUJÁ KROPNA!

KOZUE KOZUE

odvrať od nás vše zue!

Zaznamenal

HLAVSA GEGE

Poznámka:

Protože chystáme SBORNÍK HUJÁ KROPNA, budeme se těšit na

vaše úvahy o nové víře. Výsledky meditací i diskusí zasílejte na

adresu:

Milota Beneš

Klidná 19/777

Havířov-Město

73601

HUJÁ KROPNA !

--------------------------------------------------

(c) 1992 - Milota Beneš

Z Čech až na opravdový konec světa 5 - Lisabon 4 - Okraj Bairro Alto

Do Bairro Alto ve vyšším patře Lisabonu se lze dostat několika způsoby. Jednak výtahem Elevador de Santa Justa, jednak pěšky, jednak několika tramvajemi-lanovkami, jako je například Elevador da Gloria. 

Tahle stoupá od Praça dos Restauradores až na Rua de São Pedro de Alcantara na vrcholu kopce. To má svoje výhody a nevýhody. Mezi výhody patří, že z blízké Miradouro de São Pedro de Alcantara je krásný výhled na Lisabon. Nebo by aspoň byl, kdyby se na Lisabon zrovna nehnala bouřka.

Mezi nevýhody patří, že se tu také nachází Solar do Vinho do Porto. A tam se dá ochutnávat portské tak dlouho, že pak ani nezbude čas na Bairro Alto. Ještě že aspoň Convento do Carmo je po cestě zpět. Po tom zkonzumovaném portském si připadám trochu jako trosky tohohle kláštera. Až bolí ozvěna jeho gotických oblouků hroutících se při zemětřesení. Zvlášť při představě, jak Nuno Alvares Pereira o necelá čtyři staletí dříve věnuje na tento karmelitánský klášter celé své jmění s touhou po věčném trvání. Nemluvě o tom, co všechno následovalo - pokusy o přestavby, sekularizace, vojáci a zdi chemické továrny. Prší na mě i na trosky kláštera. Zpitoměle se pokouším představit, co by tu tehdy viděl Václav Šašek z Bířkova, kdyby tu býval byl. A pak je mi líto nejen toho kláštera a ctihodného Pereiry, ale i Václava Šaška. Že nebyl v Lisabonu a že už je mrtvý a že si s ním už nemůžu promluvit. A pak dokonce i Jiříka z Poděbrad, že to tak nevyšlo a vůbec že to tak dopadlo a že byl tak nemocný. Pak i mě, že to mám tak daleko do postele. Jak tak klopýtám v dešti, ještě mě napadne, že kdybych byl tlustý jako Jiřík z Poděbrad, bylo by to ještě horší, ale pak mi konečně dojde, že vymejšlim úplný blbiny a že bych portské pít neměl.

Hujá Kropna - Kapitola 12.

HLAVSA GEGE

Kapitoly

svědectví

o myšlenkách a pravdách

VELKÉHO KROPNY

čili

KROPNA

To vyslovil za nás

pročež

HUJÁ KROPNA

------------------------------------------------------

ČÁST DRUHÁ

 

TAK PRAVIL VELKÝ KROPNA

 

Po-poko-pokora

Ve-veli-veliký

VELIKÝ KROPNO

HUJÁ

HU-HUJA-HUJÁ

JUCHACHA JUCH!

------------------------------------------------------

 Kapitola 12.

Poslední večeře Kropny (ten týden)

1.                        HUJÁ HUJÁ, pravím vám. Je to už na závěr, takže docela vážně a upřímně. Řeknu vám to největší tajemství. KOZÚ je největší a ze všeho největší je srandista. Nebere vážně sám sebe, nebere vážně nikoho a nic. A to vůbec ne proto, že nemá zapotřebí brát něco vážně. Ono brát něco vážněji než něco jiného znamená vždycky dávat tomu větší důležitost. Lidi si to neuvědomují, ale všechno je se vším propletené vztahy a souvislostmi skrze KOZÚ a tak není nic, co by bylo důležitější, co by se mělo brát vážněji. A tak lidi slepičí lejno, které je dobré jako hnojivo, vážně neberou a oškliví si je, ale řeči nějakého šéfpitomce, které nemají cenu ani té špetky hnoje, ty berou tak vážně, že až...

2.                        A tak se KOZÚ směje. Kouká na naši planetu a směje se a směje. Chechtá se až prská hvězdy. Ne, že by nás neměl rád nebo tak něco. Naopak, KOZÚ se směje hrozně rád, přímo nás miluje, protože jsme to nejsrandovnější, co ve vesmíru existuje. Ničemu se nedá chechtat tak srdečně jako nám.

3.                        Představte si moře, velikánské, přímo oceán. A na všech březích pípy. Ne, pípy ne, hasičské stříkačky. Jedna vedle druhé kolem dokola na všech březích toho oceánu našlapáno hasičských stříkaček. Oceán je prázdný a stříkačky na jeden povel začnou do toho oceánu stříkat pivo. A chrlejí tam to pivo pěkně pod tlakem, velkými, vysokými oblouky a ono pění a pění, až je ten oceán plný a našlapaný a pivní pěny přibývá, při tomhle tlaku je smetanově hustá a vrší se a vrší, přetéká, až je z toho vesmírný nadoceán krásné pevné pěny.

4.                        A teď si představte, že jedna jediná mrňavá bublinka z toho všeho je naše pošlapaná, pochrchlaná, oškubaná a ušmouraná planeta. A na ní zástupy podivných supermrňavostí, které si myslí, že celý vesmír je tu proto, aby mu mohli vládnout, až bude ta jejich bublinka nadobro vybydlená. Kdybyste byli KOZÚ, chechtali byste se taky, až by pěna lítala a vytvářela celé chuchvalce mléčných drah. Zkuste se podívat jeho očima na tohle mraveniště nejhloupějšího hmyzu: ti nejvíc dunící prázdnou samolibostí vládnou nad národy a světadíly, které poskakují na špagátcích demagogie, pologramotnosti a ekonomiky, čím dál blíž konci, zatímco moudří jsou kamenováni, křižováni, upalováni, oddělováni od ostatních ostnatými a jinými dráty, kde kdejaký zblblý poddůstojník dostává metály za každého probodnutého Archimeda. KOZÚ se směje rád a my jsme se opravdu povedli.

5.                        Pravil jsem, že je to na závěr a že to bude doopravdy. Myslíme si, že jsme jako druh nejchytřejší a nejdokonalejší. Hovno. Žádný druh neposílá své nejdražší napospas válce, aby kvalitu druhu doma zajišťovali štátskripli a hajzlové. KOZÚ je nejen vesmírná sranda, je počátek všech počátků a trvání všech trvání a je jedno jaké jméno, pokud mu nepřisuzujeme vlastnost nebo podobu, mu dáváme. Je ale taky třeba si uvědomit, co KOZÚ není: určitě není lékař, ani advokát, ani mecenáš a určitě není údržbář, hasič nebo zaříkávač. Jenže právě tyto vlastnosti lidé od svých bohů požadují. Vymysleli si proto vlastní bohy, ne k obrazu svému, ale ke své potřebě a ke svému pohodlí, aby bůh nesl odpovědnost, aby bůh napravoval, co oni zmrvili a zblbli, aby měli pro drancování sousedů záminku, že si stvořili jiného boha. Pak se KOZÚ nemá chechtat.

6.                        Kdekdo se hlásí k velkým pravdám, a přitom nezná ani drobty z toho, co znát skutečně může. Ti největší otrokáři nejvíc křičí, nejvíc ji slibují a nemyslící se za nimi hrnou v představě, že svoboda je právo na nezodpovědnost, právo na chaos. Hloupí spisovatelé nás straší, že nás jednou roboti zotročí. Blbost. Nás si už dávno zotročily malé strojky, auta, videa, reklama, chemie, naše pohodlíčko nás svázalo do neschopných uzlíčků, které je možno za pár slizkých slibů dokoulet kamkoli. Ten, kdo lépe nahrabal na lesklejší a důkladnější zotročení, je pokládán za schopnějšího a lepšího. To je sranda skutečně vesmírná a létající kastróly mají určitě hubu od ucha k uchu.

7.                        Od Sokrata už jsme trochu popolezli s poznáním. Už nemusí být tak úplně pravda, že vím, že nic nevím. Kdo se dost zajímá, může vědět, že něco málo už ví. Kdo se dost snaží, ten už tuší, kolik je toho ještě k poznání, než si půjde udělat první ucelenou skicu. A kdo dospěl až sem, tomu je jasné, proč se KOZÚ chechtá, ten se dovede chechtat také. A pokud se dovede smát i sám sobě, v tu chvíli je mu KOZÚ nejblíž.

8.                        Už víme, že líné, ješitné, zkrátka pitomce předělat nejde. Prášek na blbost taky nejde. Jediné, co na blbost platí, je smích. A smát se, je vyznání naší víry.

HUJAJÁ JUCHACHÁ JUCH!

Tak pravil VELKÝ KROPNA v „Astře“ v neděli, dopil fernet a šel spát.

 

KROPNA KROPNA KROP

vykropte si hrob

HUJÁ HUJÁ KROPNA

už je blízko do dna

vykropte ho lidskou bídou

AIDSem, smogem, paralýzou

vykropte ho zářením

penězi a vražděním

vykropte ho všemi hesly

co kdy zblbé davy nesly

vykropte ho chemicky

ať vydrží na vždycky

KROPNA KROPNA KROP

vykropte si hrob

HUJÁ HUJÁ JUCH

už z něj táhne puch

HUJANEČKY JUCHAJDÁ

zbude tady puchajdá!

HUJÁ KROPNA !

--------------------------------------------------

(c) 1992 - Milota Beneš

Z Čech až na opravdový konec světa 4 - Lisabon 3 - Azulejos

Azulejos dělají Portugalci už od osmého století. Převzali je, jak jinak, od Maurů. Za tak dlouhou historii měly samozřejmě dost času na to, vystřídat celou řadu stylů a motivů, od abstraktních geometrických obrazců přes popisná zobrazení mořeplaveckého náčiní po složité výjevy bitevní, romantické, ale i sakrální. Jsou všude, od opěradel parkových laviček přes fasády domů a interiéry pokojů až po chrámy. 

 

V Lisabonu mají dokonce své Museu Nacional do Azulejo v bývalém Igreja Madre de Deus. Jsou úžasné, od 17. století převážně bílomodré, dají se omývat a izolují, takže jsou opravdu všude - proč malovat a dávat novou omítku, když si můžete dům obložit omyvatelnými a termoregulačními obrazy? A navíc vlastně díky nim Portugalci nepotřebují psané kroniky, protože jejich dějiny jsou obrazově zaznamenány na azulejos.

Hujá Kropna - Kapitola 11.

HLAVSA GEGE

Kapitoly

svědectví

o myšlenkách a pravdách

VELKÉHO KROPNY

čili

KROPNA

To vyslovil za nás

pročež

HUJÁ KROPNA

------------------------------------------------------

ČÁST DRUHÁ

 

TAK PRAVIL VELKÝ KROPNA

 

Po-poko-pokora

Ve-veli-veliký

VELIKÝ KROPNO

HUJÁ

HU-HUJA-HUJÁ

JUCHACHA JUCH!

------------------------------------------------------

 Kapitola 11.

O povinnosti a včele

1.                        HUJÁ HUJÁ, pravím vám. I taková včela je celej den zapřažená jako to hovádko. Zkuste si to někdy, chlupatejma nožičkama sbírat po jabloni pyl a sosat z květů sladkou šťávu, jestli z vás poleze med. Takovej včelí život není med, to je spíš to, co poleze z vás. Ještě že má včela tolik očí, každým vidí kus něčeho jiného, tak nemůže vidět, že ten svět v celku nestojí ani za .. med. Každý, i včela, máme tady na světě nějaký úděl, nějakou povinnost ke svému úlu. A včela to ví, na rozdíl od lidí včele je to už od přírody dáno, aby dřela jako vůl. Ale člověk si myslí, že není vůl a že dřít nemusí. Tak radši krade nebo žije z almužny. Almužny jsou různé, za pěkné poprošení, za neodmlouvání, za trpělivé držení huby, za poslušnost. Jenže to není plnění lidské povinnosti, lidského údělu. Člověk jako včela je tady proto, aby po něm něco zbylo – a na rozdíl od včely ne to, co ze sebe vytlačí. V tom je ta dělba údělu. Člověk má na svůj úděl hlavu a ruce. Včela má taky hlavu a umí se s ní orientovat podle slunce, zatímco člověk vymyslel hodinky a kompas. Včela to nevymyslela, poněvadž to neměla zapotřebí. Člověk má zapotřebí ledasčeho. Má zapotřebí žiletky a toaletní papír a boty a košili, aby mu bylo něco bližšího než kabát, a kabát, aby mu vítr neprofoukl košili a aby měl kde nosit odznak a občanku a zapalovač a vyklepaný tabák a fotku svý holky a vůbec spoustu věcí, které včela nepotřebuje.

2.                        Ale o té povinnosti – KOZÚ udělal přírodu, která je strašně chytrá, nedělá nic zbytečně a co se jí nepovede, to klidně zruší. Prskne na to nějaký mutace a z hlodavců jsou všežravci, aby jí králíci nesežrali zeměkouli jako v Austrálii. A protože všežravci mají větší šanci na přežití, nastoupí další chytristika, selekce, a to co se zmutovalo do plusu, to přežije a to, co nestíhá, to vymře. Bejvaly doby, že si příroda myslela, že se člověk povedl, že se zmutoval dobře. Pak ale člověk zneužil svý zmutovanosti a byl tak pyšný, že odboural všechnu selekci a začal se v okamžiku, kdy se postavil na zadní, na všechno dívat svrchu, i na své bližní. A vzal selekci do vlastních rukou. A selektoval všechno, co se mu nehodilo do krámu. Mudrce a svatý, proroky a vědce a lidi nebezpečně slušný a vůbec všechno, co bylo  trochu výš než on na těch zadních, pořád ještě trochu zvířecích nohou, až se dostal tak daleko, že zase občas leze po čtyřech a chrochtá jako všežravec, i když to myslím spíš obrazně na oblast morální. A protože lidí je moc a jsou původně z všežravců, kdekdo se snaží všechno sežrat a na světě to tím pádem začíná vypadat neslibně. A jestli si nevzpomeneme včas, že máme nějakou povinnost vůči své zmutovanosti a přírodě, která nám ji umožnila, že abysme to té přírodě nezvorali a nedonutili ji, aby nás za to nenechala pěkně zostra zdegenerovat a tím pádem vymřít jak dinosaury, měli bychom se začít chovat lidsky, nebýt všežravci a nežrat kdejakému pitomci jeho žvásty, ale jako lidi si všechno promyslet a nezapomenout se smát – sobě jako druhu především. To je jeden z mála druhů sebezáchovné selekce. Když potkáte pitomce, co si myslí, že když umí stát na zadních jako člověk, že může na všechno koukat svrchu, zvolejte „KOZUE, KOZUE, odvrať od nás vše zue!“ a smějte se mu, dokud nezaleze, smějte se tak, aby neměl kuráž příště vylézt. Člověk má na rozdíl od včely dvě oči, kterými je schopen svět vidět vcelku, a tedy vidět, že by ho byla škoda, aby ho pitomost zahubila a aby ze světa kvůli ní nakonec zmizel i smích.

HUJÁ HUJÁ ŠKYT HUJÁ

Tak pravil VELKÝ KROPNA ve „Formance“ v sobotu.

HUJÁ KROPNA !

--------------------------------------------------

(c) 1992 - Milota Beneš

Z Čech až na opravdový konec světa 3 - Lisabon 2 - Belém

 Belém, ten Belém do kterého Vasco da Gama přivezl pepř a Domu Manuelovi I. přízvisko "Šťastlivý". Ten Belém, který z Portugalska udělal pohádkově bohatého zloděje, u něhož pýcha vždy předchází pád. Ale z nějakých důvodů pýcha občas ožívá v uměleckých artefaktech, jakým je třeba Padrão dos Descobrimentos, tedy Památník objevitelů, který mimoděk odhaluje katolickou dualitu skrytou v identické siluetě kříže a meče.

Ale budiž jim odpuštěno, protože zlato a koření přineslo i manuelský sloh s jeho obsesí mořskými plody, námořnickým náčiním, armilárními sférami a templářskými kříži, který je tak čistě vyjádřený v Torre de Belém zemětřesením osvobozené z náruče vod řeky Tejo. Dnes už ani nestřeží vjezd do přístavu, ani se do ní neuklízejí političtí protivníci., takže je uvnitř prázdná a strohá.

To by Václav Šašek z Bířkova koukal. Takové ornamentální orgie asi opravdu nikdy neviděl. Ono je to sice zajímavé a pěkné, ale svým způsobem je možná trochu štěstí, že kromě Torre de Belém zůstal z manuelských staveb v Lisabonu už jen renesancí místy odlehčený Mosteiro dos Jerónimos, který tak trochu staví na hlavu tradiční představy o katolickém tmářství Iberského poloostrova. Renesanční lehkost je sama o sobě velmi světská, azulejos lemující klášterní chodby jsou až radostné, a gotická morfologie chrámu se sloupy prorážejícími jako kmeny palem žebrovím klenby zase naturalistická. Prolínání duchovního a materiálního v katolické církvi zde už není demonstrováno jen onou záplavou námořnických manuelských motivů, ale i vymezením čestných míst náhrobkům Vasco da Gamy a Luíse de Camõese.

Ono i s tím Ježíšem je to tady trochu jiné. Je takový nějaký, takový trochu jako Maur. Nebo nedejb-že dokonce snad Žid. A taky je dost dobře oháknutej. Jako kdyby to vzal na Golgotu přes nějakej boutique. Anebo jako kdyby to byl někdo jinej.