středa 27. června 2012

úterý 26. června 2012

Vancouver 07 - Stanley Park 3

Nevyzpytatelné jsou cesty Boží. Nebýt té ztracené cesty, zapomenuté mapy, chození v kruhu a snad i špatného zraku, nikdy bych se nedozvěděl, že alespoň v Kanadě sovy jsou tím, čím se zdají být. A to i ve dne a ze vzdálenosti tří metrů.


pondělí 25. června 2012

Vancouver 06 - Stanley Park 2

A bobři tu taky nejsou. Ale měli by tu být. Tamhle mají hrad a v mapě bylo napsáno, že tohle je Bobří jezero. No jo, mapa, tu jsem zapomněl v hotelu. Ještě že jsem orientační běžec a nemůžu se ztratit.

Tady už jsem byl. Ale to nevadí, aspoň teď vím přesně kde jsem. Půjdu teď zkratkou. Hm, teď už bych přece měl být u pobřeží. Jé totemy. Ty v té mapě někde byly. Ale já si zapomněl zapamatovat kde. Takže teď stejně nevím kam jít. Busolu jsem taky nechal na pokoji. A hodinky taky. A mobil taky. Ježiš, jsem já vůbec možný? A tady už jsem byl! Ale neměl bych tu teď být, měl bych být na druhé straně. Asi tu bídně zhynu. A bloudě mechem a kapradím mezi potměšilými stromy, odevzdaně uvažuji, zda bude milosrdnější smrt v perníkové chaloupce, v jeskyni u jezinek nebo v močále umilován bludičkami. Přece se nebudu někoho ptát na cestu.







neděle 24. června 2012

Vancouver 05 - Stanley Park 1

Kde končí ocel, tam začíná dřevo. Kde se neblyští sklo, tam pravdu zjevuje voda. Pln dychtivosti, oblečen od Křížového Buku a ověšen skly, kličkuji mezi plujícími oblaky. Kvůli tomuhle jsem sem přece letěl tu dálku. Kvůli čemu jinému? Mezi unavenými cedry přihlížím zvrhlému vábení jedné freye živící se oxidem uhličitým. Budu si muset pořídit kontaktní čočky. Bez brýlí ptáky nevidím a s nimi zase pořádně nevidím do hledáčku. Takže mi pořád padají z hlavy. A já nadávám jako špaček. Ale ten tu není.









pondělí 11. června 2012

Vancouver 04 - Steel and Glass

Vertikály se probíjejí trojrozměrným světem k Bohu jako babylónská věž. Ráno a večer planou pekelným ohněm, přes den týrají svět svými představami o jeho křivé hubě. V poledne Slunce naráží do ocelových věží, až z nich srší mrazivé jiskry. V noci se okna, která nelze otevřít, propadají do prázdnoty honkongských prognóz. A nastává čas čtyřrozměrných výtržníků.






sobota 2. června 2012

Vancouver 03 - Gas a Chinatown

V mlze času odpoledne přichází ráno, které se nedá odehnat. Z rozbřesku ukrytého v šedém nebi za bučením klaksonů se snažím probrat u svého pravidelného bagelu s česnekovým cream cheesem ve Starbucks. Experimentům se vyhýbám, protože právě za těchto podmínek rozumím Kantovi velmi dobře. A snad i díky tomu náhlému záchvatu opoužděného souznění se zase ocitám u parního horaria a neúspěšně hledám pochyby a nepravdivé báje. A je to jako vždy, čím menší dílo, tím méně pochyb. A není pak třeba ani děsivých pověstí.
Kdyby se před půl stoletím místní obchodníčci nevzbouřili, nebylo by tu teď nic, jen nová dálnice. Kupodivu ale tentokrát Vogoni prohráli válku o razítka, a tak ve Vancouveru nakonec několik domů, starých asi jako můj děda, zůstalo.
Cihlami všecek rozjařen, pokračuji i do Chinatownu, o kterém se na internetu zrovna moc nepíše to, že po dvou blocích se najednou octnete se všemi svými skly a staženým hrdlem uprostřed rezervace potácejících se zombies se zanícenými žilami, prošňupanými nosy a těly deformovanými syfilidou, malomocenstvím a atomy apokalypsy. Kurva kurva, od jazyku dolů se mi rozlévá stejné měkké a bolestivé teplo, jako když vidím blikající policejní auto, v jedné ruce svírám v kapse nůž, v druhé fotobrašnu, srdce mi tluče do žeber a připadám si jako idiot. Tady mi Milla Jovovich nepomůže. Jak jsem se sem sakra dostal?