Třešeň v roce bez třešní

Končí další horký den. V koruně třešně nade mnou špaček dává svým uřvaným dětem poslední jídlo před spaním a obloha už pomalu ztmavla tak, že mezi listy ji skoro nelze rozeznat. Někde vlevo křepelka neúnavně přepočítává peníze, zatímco třešeň se ozývá tichým drnčením. Není to ale ona, jsou to chroustci letní, kteří kdovíproč nalétávají do její koruny a asi jim vůbec nevadí, že tenhle rok je třešeň úplně bez třešní. Mně to teda vadí hodně. A taky mi vadí ti chroustci. Jinde by mi nevadili, ale tady jo. Dřív tu nikdy nebývali. Ani chrousti tu nebývali. A teď najednou jo. To není jen tak samosebou. Něco se muselo stát, něco se muselo změnit. K horšímu, jak jinak. A chroustci jsou znamení. Něco jako první z ran. Mám rád třešně a nemám rád chroustky, tak je to tedy.

Smyslná fotobáseň o drsném sexu

Kdybych tak v šeptajícím údolí pod severními horami

Nad vodou rozeznělou jarním příliš mladým větrem

Objal ty boky oblosti jejichž konkurovat mohou jen stradivárky

Svá ústa přitiskl k prsům plným zapomenuté selské ženskosti

A pod nadzvedutou sukní ho vrazil mezi ta nekompromisní stehna

To bych si ho asi pěkně odřel.

Protinožci pod Ještědem

Čajová lžička a ejakulace při orálním sexu

Mám trápení s čajovou lžičkou. Už proto, že ji používám na kafe. Používat na kafe kávovou lžičku mi totiž připadá nepraktické a nemužné. Míchat si nějaké pidikafíčko nějakou pidilžičkou je sice možná správné podle etikety, ale nesprávné podle chromozomů. Já potřebuju pořádný hrnec černé kávy. A v něm by se mi taková pidilžička utopila.

No ale to je vedlejší, myslím, že na tento terminologický problém si lžička, hrnek i kafe zvykli a nikdo z nich nic nenamítá. Problém je jinde. Konkrétně v praxi používání čajové lžičky. Vlastně ještě správněji v praxi jejího nepoužívání. Já totiž, když si v práci udělám kafe a zamíchám si ho, tak samozřejmě tu čajovou lžičku někam odložím a zabývám se pak něčím jiným než tou lžičkou. Piju kafe, pracuju, chodím sem, chodím tam, nadávám, pak zase chodím úplně jinam, a pak si najednou řeknu, že bych si dal další kafe. Tak si vezmu zase ten hrnek (většinou ho neumývám, vždyť jsem z něj teprve před chvílí dopil kafe), připravím si kafe, připravím si cukr, dám vodu do varné konvice, zapnu ji a ... aha!

Kde je sakra ta pitomá lžička? Jak si mám teď nasypat kafe a cukr do hrnku? Což o to, to by se dalo i bez lžičky, ačkoli by to nebylo tak přesně odměřené, ale jak si ho mám asi zamíchat? A tak začnu hledat tu pitomou lžičku. Mám totiž jenom jednu. To možná není úplně rozumné a do jisté míry je to jedna z hlavních příčin celého problému, ale prostě to tak je. A já nevím, jestli mám právo měnit něco, co je "odpradávna", tedy od doby, kam lidská pamět sahá. Lidskou pamětí teď myslím svoji paměť, protože to je moje lžička. No ale to je vedlejší, prostě hledám tu svoji lžičku. Hledám ji na pracovním stole. Pak pod stolem na takové té posuvné věci, co v ní jsou zásuvky. No, zásuvky ... já radši říkám "šuplíky", protože to nezní tak nemravně. No a pak teda hledám uvnitř té věci, nejdřív v jednom šuplíku. Pak ve druhém šuplíku. Pak ve třetím šuplíku. Mám ještě jeden šuplík, ale tam nehledám, protože tam by tu lžičku dal jenom magor. Místo toho hledám na počítačovém stolku. Na něm je totiž takový Brueghel, že se na něm občas najde i ta čajová lžička. I když to někdy na první pohled vypadá, že tam není. Bohužel tam někdy není opravdu. Tak pak hledám na okně, na poličkách, na skříňce s reprinty, ve skříni, v kapse, v karikatuře příborníku, v jiném hrnku, ba i ve sklenici. Začínám být zoufalý. Vždyť mi ta voda vystydne!

Někdy mi nezbyde nic jiného, než jít a čajovou lžičku ukrást někomu jinému.

Každopádně ale po celou tu dobu vůbec nemyslím na ejakulaci při orálním sexu.

Zatím se ta lžička nakonec vždycky našla.

Rozložitý Marcel 6

Rozložitý Marcel seděl v nebi a poslouchal anděly, jak zpívají velebíce Boha. Mátlo ho to, protože do nebe nešel přes očistec, což ho utvrdilo ve víře ve slova bratra kazatele, že očistec neexistuje, že je to jen "ošistec". Jenomže ti andělé by podle bratra kazatele také v nebi neměli co dělat. A tak z toho byl Rozložitý Marcel celý zmatený. I usoudil, že by se měl zeptat nějakého přítele. "Příteli," otázal se, "proč zde jsou ti andělé a pějí nebeskou hudbu?" Ale nikdo mu neodpověděl. I podivil se tomu Rozložitý Marcel, že v nebi nejsou žádní jeho přátelé. Že by žádný z nich ještě nezemřel? Nebo že by snad žádný z nich nesměl do nebe? Byl on snad jediný mezi všemi přáteli, kdo byl hoden milosti Boží?

Ale pak mu došlo, že je to tím, že nikdy žádné přátele neměl.