středa 30. srpna 2017

Do Prahy a zase zpět 06 - Willkommen to Fredericksburg

Těch mil na východ tou převážně dezolátní planinou po US 90, pak US 67, pak po I-10 a nakonec po 290, těch úmorných 325 mil. Stovky mil mentálním peklem. A pak je to najednou tady. Poutač s nápisem "Willkommen" při vjezdu do města, který je pojmenovaný po pruským princi Frederickovi. Nebo spíš teda Friedrichovi. Nebo taky Fritzovi. A proto taky jinak Fritztown.

Jeho zakladatel John O. Meusebach ho tak v roce 1846 pojmenoval, protože ten Fritz, pardon, princ Friedrich, byl tehdy nejvýznamnějším členem Mainzer Adelsverein, jinak taky Šlechtické společnosti a nejsprávněji Společnosti pro ochranu německých imigrantů v Texasu. V tomhle ohledu je zvláštní, že Meusebach, kterej byl ve skutečnosti baron Otfried Hans von Meusebach, se toho svýho šlechtickýcho titulu vzdal (zatímco dneska je zvykem spíš opak) a začal si říkat John O. Meusebach. A od Komančů si nechal říkat El Sol Colorado kvůli svým zrzavým vlasům. Svým způsobem to symbolicky demonstruje přerod pruskýho byrokrata v americkýho farmáře a politika.

Pamětihodný taky je, že Meusebach vedoucím nový kolonie jmenoval doktora Friedricha A. Schubberta aka Strubberga, kterej je prej předchůdce Karla Maye. Ještě pamětihodnější je, že rok po založení Fredericksburgu Meusebach uzavřel s Komanči kmene Penateka (těmi, co mu říkali El Sol Colorado) mírovou smlouvu, která jako jedna z mála nebyla nikdy porušena. Jestli to má nějakou souvislost s tím, že potom Strubberg provedl neúspěšný puč proti Meusebachovi, to nevím. Každopádně se pak po válce s Mexikem odstěhoval do Arkansasu, kde si postavil dům, koupil otroka a provozoval lékařskou praxi, dokud ho nějaký hmyz nebodl do oka. Kvůli léčení se vrátil do Evropy a do Německa, kde pak už zůstal a stal se konečně tím proto-mayovským spisovatelem.






Dneska už je samozřejmě leccos jinak. Jak napsal už Steinbeck v polovině toho století po století páry: "… Přes všechnu naši nesmírnou zeměpisnou rozlohu, přes všechnu naši krajovou rivalitu, přes všechna naše promíšená plemena, pocházející ze všech částí etnického světa, tvoříme národ, nové plemeno. Američané jsou mnohem více Američany, než jsou Seveřany, Jižany, Zápaďany nebo Výchoďany. A potomci Angličanů, Irů, Italů, Židů, Němců, Poláků jsou v podstatě Američané. Tohle není žádný vlastenecký výlev, je to pečlivě odpozorovaná skutečnost. Kalifornští Číňané, bostonští Irové, wisconsinští Němci, a ano, i alabamští černoši mají více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje. A je to tím pozoruhodnější, že k tomu došlo tak rychle. Je faktem, že Američané ze všech oblastí a nejrůznějšího rasového původu jsou si podobnější, než jsou Welšané podobni Angličanům, než jsou Lancashirané podobni prostým Londýňanům nebo třeba v Skotsku Dolňáci Horňákům …"
John Steinbeck: "Toulky s Charleym", překlad  Jiří Valja

A jako jo, sice tu mají taky Oktoberfest a můžete si tu dát Bratwurst, Kartoffeln und Kohl, ale rutina už to není. Stejně jako Texas German z dob, kdy se němečtí imigranti odmítali učit anglicky.

sobota 19. srpna 2017

Do Prahy a zase zpět 05 - Big Bend National Park

Jo, opravdu je to Bend, a ne Band. V Texasu se žádnej big band trpět nebude. Ani černošskej jazzovej, ani židovskej swingovej. To ať si jdou tu svojí pokleslou kultůru dělat někam na sever, jedny jako druhý. Tady se bude poslouchat country a jižanskej rock a park se pojmenuje podle toho, že se v něm hodně ohýbá Rio Grande (a jižní hranice), protože kdysi Pecos Bill chytil tornádo do lasa a vyryl s ním do země hluboký kaňon Rio Grande i s přítoky. Hm, to u nás sv. Prokop chytil čerta a využil ho teda racionálnějším způsobem.

S tím národním parkem je to trochu problém. On totiž Texas je velkej. Jako fakt velkej. A vzhledem k těm rozměrům to není jen tak, dojet rozumně ze Sandersonu do parku a ještě sehnat ubytování. To se nejdřív musí nesehnat ubytování v Marathonu, kvůli tomu pokračovat do Alpine, kde v motelu, do kterýho už určitě mockrát musela přijet policie a koroner, jeden prohulenej pokoj konečně volnej je. A pak zase do Marathonu, a to okolo jednoho tornáda (pravda, malýho, ale stejně jsem radši sešlápl plyn a jel dál, místo abych zastavil a fotil to a dostal díky tomu Darwinovu cenu), a teprve pak do parku, teda do centra v Panther Junction. Problém je ale i s rozměry samotnýho parku. Jeho území prej má rozlohu asi milión akrů (jinde se píše 800 000). Nevím kolikátina je to plochy Texasu, ale přestože park zahrnuje řeku, hory a poušť, tak, ruku na srdce, s výjimkou tý řeky se zbytek parku od většiny zbytku Texasu liší hlavně tím, že na tom miliónu (nebo 800 000) akrů ta země není oplocená. Sice bych nejradši v parku strávil týden a viděl kaňon, hory i poušť, ale tak to prostě nejde. A tak se nakonce vydáváme na poušť.

Konkrétně jde o Chihuahuan Desert, která je stará jen asi 8000 let. Zajímalo mě, proč se ta poušť tak nevyslovitelně jmenuje, a zjistil jsem, že česky je to Čivavská poušť. Což zní hrozně, protože to vzbuzuje podezření, a to správný, že čivava je chihuahua. No ale naštěstí se ta poušť nejmenuje po tom výsledku zrůdnejch experimentů s vlčíma genama. Ale ani naopak. Ten mrťafa se totiž jmenuje po mexickým státu Chihuahua, kterej k parku přiléhá (a poušť do něj samozřejmě pokračuje). Nevím sice, proč někdo ten stát tak urazil, že po něm pojmenoval toho hovňouska, ale to je jedno, protože to by stejně nevysvětlilo, proč se tak jmenuje ta poušť (případně i ten stát). Myslel jsem si, že by to mohlo bejt třeba po jednom z apačskejch náčelníků Chihuahuaovi, ale ten žil až ke konci 19. století, kdy bylo asi už trochu pozdě na pojmenovávání mexickejch států a pouští. Tak snad maj pravdu etymologové, když tvrdí, že to znamená soutok. I když v případě pouště takový název působí trochu nepatřičně.

Strávit několik dní v pustý poušti musí být určitě inspirující, ale my máme jen pár hodin a okolo rozhodně není pusto. Lidí je tu jako ... jako v národním parku. A tak vyrážíme někam, kde to pustě aspoň trochu vypadá - Chihuahuan Desert Nature Trail. Jenomže se s tím trailem něco stalo. Buď už na začátku, nebo až pozdějc. Každopádně jsme se po asi deseti minutách od auta zasekli v poušti a trail nikde. No ale ono stejně všude okolo asi nebylo nic než nějaká yucca, opuncie, případně blíže neidentifikovatelný kaktus, všechny v uctivém odstupu od kreosotovýho keře (Larrea tridentata), což je pěkná svině, která produkuje toxin, kterym jiný rostliny odpuzuje ze svojí blízkosti.







A tak se vracíme k autu, otáčíme se a jedeme na Grapevine Hills Road, odkud vyrážíme na Grapevine Hills Trail. Tenhle trail se zvedá mezi balvany sféricky zvětrávajícího vyvřelýho syenitu a postupně stoupá od rozsáhlejch ploch kreosotových keřů mezi stále řidšíma yuccama až k hlavnímu cíli stezky - kamennýmu oknu.












Po pravdě řečeno, něco podobnýho máme i u nás v Žihli. A vzhledem k tomu, že jsem cestou neviděl ani svojí oblíbenou tarbíkomyš (tady nejspíš Dipodomys spectabilis), ba ani místní nebezpečnou kukačku Geococcyx velox, pumu nebo chřestýše, a že pásovce jsem viděl jen přejetýho u silnice, a kojota jen díky tomu, že jsem ho málem osobně srazil při návratu z parku v noci někde za Terlinguou, nevím, jestli to má smysl srovnávat s výletem na Kokořín.

pátek 11. srpna 2017

Znepokojivé následky preventivního dermatologického samovyšetření

Když jsem se před odchodem z práce převlékal, napadlo mě, že bych se mohl zkontrolovat, jestli nemám nějaké podezřelé névy, co už by mohly být melanom. Ne že bych to uměl poznat, ale napadlo mě to, tak co jsem měl dělat? Podíval jsem se na sebe a všechna znaménka mi připadala normální. A pak jsem si uvědomil, že mám záda. Teda já si často uvědomuju, že mám záda, protože mě často bolí, ale to je něco jinýho. Teď jsem si uvědomil, že se dají nejenom cítit, ale že se na ně dá i koukat. Koukat, jestli na nich není melanom. Ale jak se mám sám sobě koukat na záda? Buď bych musel hrozně rychle běžet, tak rychle, že bych se sám doběhnul, nebo bych musel se sebou a se zrcadlem udělat nějaký něco. Po delším rozmýšlení jsem zvolil druhou možnost, protože jsem se trochu unavil už ranním během, takže bych na doběhnutí sebe sama nemusel mít dost sil. Navíc se mi nechtělo venku pobíhat nahoře bez, a kdybych pobíhal tak rychle po svém kanclu v práci, asi bych brzo zakopl nebo něco rozbil. A tak jsem se jal zaujímat přehledné postavení svých zad před zrcadlem nad umyvadlem (mimochodem, v tom umyvadle dnes žádné mušky nebyly). Moc mi to nešlo. Asi proto, že se normálně do zrcadla dívám, jen když si holím vousy. No a ty vousy samozřejmě nemám na zádech, takže moc neznám tyhle věci, jak postavit sebe a nastavit zrcadlo, abych si viděl na záda.

Ale abych nezdržoval nepodstatnými podrobnostmi, tak prostě nakonec se mi to nějak povedlo, podívat se na svoje záda. Jak to dopadlo s névy, tím také zdržovat nebudu, protože to je nakonec vedlejší. Já totiž zjistil, že mám ve střední čáře v bederní oblasti na zádech ostrůvek chlupů. Možná ostrov, záleží na vkusu, rozhodně to ale není žádný malý ostrůvek. To je pěkné nadělení, v mém pokročilém věku se dozvědět takovou věc. Zajímalo by mě, jak to tam mám dlouho a proč. Jako kdybych byl nějakej majitel herny, co je samej zlatej řetěz a je chlupatej jak orangutan, nebo třeba dog faced boy z cirkusu, tak by na tom samozřejmě nic zvláštního nebylo, ale já jsem jinak jako holátko, a tady teď tůto… Nemohlo by to být rasového původu? Třeba jako je mongolská skvrna, tak já bych mohl mít třeba sumerské lumbální ochlupení, nebo tak něco. Nebo že bych byl mimozemšťan a měl to místo tykadel? Nebo že bych měl nakonec fakt vousy na zádech? Anebo blbnu a ve skutečnosti to mají i jiní chlapi? Snažím se vzpomenout si, jestli jsem někdy něco takového viděl, ale vůbec si nevybavuju, že bych někdy viděl nahou lumbální krajinu nějakého chlapa. No, teď to na koupaliště zjišťovat nepůjdu, to by nemuselo dobře dopadnout. Hlavně doufám, že to neznamená, že je pod tím spina bifida. Sahám si na lumbální páteř, jestli neucítím pod kůží míchu, ale samozřejmě to nemá smysl. Může při tom prý být inkontinence. Tak chvíli skáču na místě, abych zjistil, jestli se neucvrnknu. Moje máma se jednou počurala, když ještě jako vysokoškolačka finišovala na nějakých běžeckých lyžařských závodech. Nepamatuje si ani na jakých, ani jestli aspoň vyhrála. Mně se nikdy nic takového nestalo, já se jen jednou při finiši málem pozvracel. Ale to jsem neměl na nohách běžky a nebyl sníh. A pamatuji si, že jsem tehdy vyhrál. A taky mi to bylo houby platný. No, teď jsem se taky nepočural. Tak jsem se oblíknul a vyrazil domů.