Kýč, no a co?

Místa, kde končí silnice nevalné kvality, mají šanci vonět tichem a obelhávat čas. Mívají hojivé účinky, i když se většinou v jejich historii skrývají osobní tragédie. Zejména na severu Čech. Jako třeba Nedvězí poblíž Dubé. Pár sudetských roubenek (a lužických hrázděných chalup), uvolněných při poválečném státem schváleném běsnění, žijících v symbióze s iracionálními ostrůvky opracovaných pískovcových skal vonících českým mořem, zádumčivě (a s jistým ironickým úšklebkem) naznačuje, kdo je královnou krásy lidové architektury v Čechách. A nad nimi se schovává "vrch", ve skutečnosti taková vyvýšeninka, která by se skoro dala schovat do kapsy, která ani není od chalup přes stromy vidět. Ale jako je tomu s nenápadností celého Nedvězí, tak i vyhlídka přes šípkové keře obrůstající jeho nejvyšší bod patří k nejkrásnějším v kraji. Ovšem, dorazíte-li až při západu Slunce, musíte se spokojit s takovým tak trošku kýčkem.

Zelená

Sice byly šípky červené, trnky modré, vřes modrofialový, jeřabiny oranžové a jehličí a šišky spadané na zem hnědé, ale to všechno byly jen barevné skvrnky na zeleném plátně.

Zelená byla tráva, dost fotogenická ač pro Reflex nezajímavá.

Zelená byla i vrba, voda a žabinec pod Věžkou.

Zelené bylo vše okolo Dolanského mlýna.

A sluší se podotknout, že zelená byla chvílemi i turistická značka, kterou je v této podobě možné v českých zemích vídati už od roku 1916. Tři proužky, které jsou opomíjeným skvostem naší země.

Foukání, pískání, brnkání a rachocení

Na plzeňské ulici Jiří Stivín se svým Triem doplněným vibrafonem Wolfganga Lackerschmida na Co Jazz System předvedl nejen profesionálně zvládnuté foukání do různých trubiček velikosti od píšťalky po saxofon, ale i zrale skromné ustoupení do pozadí ve prospěch svých spoluhráčů, kteří dokázali, že i v jazzové baskytaře je šťáva a z bicích může stříkat krev.
To Emil Viklický Trio bylo, i přes hostování Terje Venas a Štěpána Markoviče, spíše elegantním monolitem s výraznějším důrazem na společnou souhru. Učebnice modern jazzu.
A nakonec to rachocení Prosti Dumi, které však ve starém pánovi nedokázalo ohřát krev na balkánskou teplotu, snad díky zmlsanosti z balkánské sekce v Ostravě, snad díky pochybnostem o možnosti transfúze jižanské krve Plzeňákům (i když se stylově obléknou a přiberou do kapely jednoho Bulhara).

Rána (pl.)

Rána jsou období slabosti, nevolnosti, bolesti a smrti. Svou každodenností jsou větším prokletím než rány egyptské. Jejich nevyhnutelnost ubírá z krásy i předcházejícím večerům. Výjimkou jsou rána pozdního srpna a počátku září. To jsou rána, kdy se setkávají různé světy a Země vydává své poklady.

Zinnowitz a divná věc

Plzeňské Náměstí Republiky je po poledni slyšet modern jazzem a cítit upocenými klobásami. Náhle však mírný závan babího větru dává zapomenout na klobásy a přináší svěžest Zinnowitz z dob NDR. Jemný bílý písek, drobné mušličky, vosy u pekaře, borový les hned za pláží, všudypřítomné budky proti větru.
V pizzerii o kus dál už není slyšet modern jazz. Není tu ani Zinnowitz. Jen Balkán v Čechách. Servírky s nešťastnýma středomořskýma nohama. Tempo hibernujícího jižana. Topící se vosa. Z reproduktorů tiše zní Highway to Hell od AC/DC ve swingové úpravě od Jazzkantine. Divná věc.

Poslední koupání

Jen ve společnosti rybářů a labutí. Trochu to studí. Ale asi to tak má být. Aspoň by bylo hezké, kdyby to tak mělo být.

O mluvení

Dnes neběžím. Zato jdeme se synovcem na výlet do Samuelovy jeskyně. Hodně mluví. V lese je hodně lidí. Ti také hodně mluví. Mluví hlasitěji než les. Zbývají už jen vůně.

Po dlouhé době

Po dlouhé době běžím. Na svorský průsek. Asi 10 km. Vůně borového dřeva. A borůvek. A spousty dalších věcí. V půlce musím zastavit. Namlouvám si, že kvůli čurání.

Podvečerní plavání v Radvanci. Bez lidí a mezi břízkami. Nad nimi Strážný a Ortel. Zpátky na kole už skoro za stmívání. Vlaštovky na drátech. Vzpomínka na dětskou knížku o vlaštovkách. Byla v ní smrt.