Od té doby, kdy jsem byl s tátou poprvé na hrázi, už nikdy nic nebylo jako dřív. Hranice mezi vzpomínkami a skutečností se stala nesnesitelně vysoká a silná. Jeho nezdolnost, pro kterou byl v mládí přirovnáván k Emilu Zátopkovi, ho neopustila. A tak kráčel, ač stále slabší a shrbenější, smrti vstříc, aniž by si to připouštěl. Přestože chodila po jeho boku už tak dlouho, nakonec ho stejně zaskočila, když upadl do dvouměsíčního kómatu, během kterého jsem mu v nemocnici vyprávěl stále to samé – minulost jeho samého, minulost naši, a hlavně báje o budoucnosti. Ano, lhal jsem jako ještě nikdy v životě, lhal jsem o tom, kam spolu ještě pojedeme, co všechno ještě uděláme, jaké závody spolu poběžíme, až se probere a pustí ho zase domů, i když jsem věděl, že nic z toho už se nestane. Držel jsem ho za ruku a lhal jsem mu do zavřených očí. Do těch stále unavených očí, které se ale ještě před dvěma měsíci, než přestal odpovídat světu, dokázaly stejně chlapecky usmívat jako kdysi, v těch starých časech, které jsou teď už nenávratně pryč.
Včera ráno se stalo něco, co konečně ukončilo jeho trápení, a on mohl opustit ten už cizí svět, který se k němu poslední dobou nevděčně otáčel zády. V nemocnici jsme dostali igelitku s jeho průkazem VZP, šamponem, gelovým mýdlem, ústní vodou, holicí pěnou a žiletkami. Víc po něm vlastně nezbylo. A tak jsme dnes vyšli na tu „naši“ hráz. My všichni. Jen on tam nebyl. On už byl za tou bránou, za kterou my za ním ještě nesmíme.