Výpisky 02

"... O vynálezu daguerrotypie se lidé poprvé dozvěděli  (bez technických podrobností) po zasedání Akademie věd v Paříži 7. ledna 1839.  Ohlas na vynález v tisku vydávaném v Království českém zpracoval již před půl stoletím  Rudolf Skopec, který zřejmě vycházel z novinových výstřižků o fotografii v Náprstkově muzeu. Prvním, kdo upozornil na české zprávy o daguerrotypii byl však Ladislav Lábek v knize Počátky a rozvoj fotografie v Plzni, vydané roku 1924. Dříve publikované  závěry možno dnes doplnit o další skutečnosti. První zprávu o vynálezu  daguerrotypie v českých zemích podala německy psaná Bohemia 27. ledna 1839. 7. února  byla pak v Pražských novinách v rubrice "Smíšené zprávy" přetištěna informace z francouzských novin "O vynálezku pana Daguerra...", jež je první zjištěnou česky psanou zprávou o tomto revolučním vynálezu. Zvlášť obsáhlou stať uveřejnil lékař Václav Staněk v příloze Pražských novin, v České včele, 8. března 1839. Od září 1839 inzerovaly pak knihkupectví v Praze a Brně prodej publikací o Daguerrově procesu. Podle profesora Z. Boučka se  jen v Brünner Zeitung psalo v roce 1839 o daguerrotypii celkem v osmnácti obšírných sděleních, což dokládá mimořádný zájem o nový vynález...."

Výpisky 01

"... Psal se 8. duben roku 1815, byla sobota, tak jako před pár lety, kdy se nad utichlou vánoční krajinou nesly tóny jeho mše. Podřezal si tepny na krku a obou zápěstích, načež vykrvácel. Tak se to stalo. Možná. Protože jistotu o jeho konci nemáme a nikdy ji úplnou mít nebudeme. Dne 8. dubna 1815 si učitel domluvil schůzku u hájovny za vsí Voltuší se svým tehdy už zřejmě jediným opravdovým přítelem Antonínem Reissem. Na smluveném místě jej však Reiss údajně nalezl již umírajícího, když si nešťastný Ryba patrně nedlouho před tím břitvou podřezal hrdlo..."

"...Horší ovšem bylo, když se obrozenci přestali zabývat svým neškodným budivem (od svého přítele doktora Staňka si tenhleten termín vypůjčila Božena Němcová. Budivo je něco jako povzbuzovadlo.) ..." 

Něžná a všudypřítomná

V době omámení leskem křivých perel byla sice děsivá, ale i krásná. Ne skrytá, ale přítomná na každém kroku. Důvěrně známá a přesto tajemná. Varující, ale i konejšivá. Byla Božím darem, stejně jako všechno ostatní.

Rumuny zprostředkovaný podzim

Dnes bylo jedno z těch chladných jiter
Kdy se člověku začíná stýskat po létě
V trolejbuse seděla babička nějaká
Která vypadala jako sedmdesátiletý Karel Gott
Pán blech už má měsíc zpoždění
Zatímco nám křehnou ruce a hrdla
Neočekávaně se už dnes přihnal zmatený Mikuláš
A já vyhlížím záhubu humrů v roztančených plamenech

Znovu Samuel

Už jsem tu zase. Je mi trochu líto, že od nás odešel až na Svatou Horu. A také je mi líto, že je někdo schopen zavraždit poustevníka jen kvůli pár uschovaným cizím penězům. 

 

Mouřenec

Není mi úplně jasné, co má společného zlato s poustevníkem, i když to dřív byl německý hrabě. A také je zvláštní, že jako jméno se Gunther u Němců uchytil, ale Vintíř u nás ne. A jak se mohl kamarádit s Jaromírem i s Oldřichem? Škoda, že neuměl psát, mohli jsem vědět víc o tom, jak to mezi nimi a Jindřichem bylo. A sice všude píšou, že kostel sv. Mořice je na kopci zvaném Mouřenec, ale já bych spíš řekl, že kopec Mouřenec je pod kostelem sv. Mořice. Zajímavé je, že ten otonsko-románsko-goticko-barokní-aještěněco výsledek za určitého světla umí vypadat docela španělsky. A okolo jsou jen mrtví. Ti, co nejsou mrtví, byli vyhnáni. A to i když se jmenovali Gunther. Bylo by pěkné, kdyby sem z Annína chodil někdo pravidelně zvonit, ale asi tu na to mají nějaký automat. Pěkné většinou nebývá pohodlné. Pokud jde o to baroko, je tu ale nějak odfláknuté. Hlavně teda ta kostnice. To přece není barokní memento mori, to není ono vznešeně ponížené zpytování světel v soumraku, to není zkamenělý danse macabre, to je bordel. No, snad ještě tak vanitas vanitatum et omnia vanitas ... ale přece jen, Santini to uměl líp.

Švihov

Ve 14. století nechal na místě dnešního hradu postavit zdejší šlechtic Vilém ze Švihova velkou tvrz obehnanou rozsáhlým vodním příkopem. Při této tvrzi vzniklo současně také městečko s farním kostelem. Za husitských válek byla tvrz dobyta a zničena.

Na jejím místě nechal Půta Švihovský v roce 1480 vystavět rozsáhlý gotický kamenný hrad, k jehož stavbě bylo využito také zdivo původní tvrze. Po dostavbě se hrad stal významným správním centrem oblasti a jeho pán tehdy patřil k nejbohatším velmožům království.

Za třicetileté války bylo městečko vypleněno švédskými vojsky, hrad ale tehdy dobyt nebyl. Po válce bylo císařem Ferdinandem III. nařízeno nedobytný hrad zbourat, ale díky neustálému oddalování demolice se nakonec podařilo hrad zachránit. Později, až do roku 1918, sloužil hrad jako sýpka.