Vstávám ráno před šestou. Musím se zabalit a odhlásit se z hotelu. Na letiště sice jedu až v půl páté odpoledne, ale odhlášený musím být do poledne. Kufr nechávám u liftboye. Na oblek jsem se dnes vykašlal, takže jsem všem podezřelý. Dva senioři brumlají pod vousy něco o játrech. Postery. Opět ta geologická erotika. Čas, který neví, co se svou svobodou. Obloha plná oceli. Ocelové slzy roztékající se po chodnících.
Izák na kari. Narozdíl od Hospodina si to nerozmyslím. Pěkná mladá Indka mě zatahuje do diskuse o svém posteru. Potí se mi obočí a blábolím něco o tom, že jsme každý v jiném levelu. Uvědomuji si, že vypadám nejen jako blbec, ale dokonce jako blbec bez kravaty, a snažím se o nějaký inteligentní dotaz. Ale nenapadá mě nic jiného, než že je podobná té slečně v indické restauraci. A ještě leccos horšího, takže radši mlčím. Naštěstí přichází někdo další a já tak mohu zase uniknout do časoprázdna. Do prostoru ztrácejícího se v mlze stoupající z chodníků zmoklých jako srst toulavého psa.
Teď je to můj vlastní rozměr, ve kterém kráčím s kafem s brčkem v ruce a míjím žebráky. Nemám z toho skvělý pocit, ale kdyby to bylo obráceně, měl bych asi horší. Celou dobu mě zaráží, jak tu na Ameriku nezvykle málo lidí čeká na přechodu na zelenou (totiž bílou). Skoro mám pocit, že tu všichni schválně čekají, až naskočí červená, než začnou přecházet. Námi Východoevropany ze západu Čech to být nemůže, my poslušně čekáme jako ovce. Snad to bude tím, že kousek odtud je Berklee College of Music.
Na přehlídkových molech bostonských chodníků vládnou dámy v gumových holínkách. Že by Amerika objevila Československo?
Jo, čaj jsem si nedal.
Izák na kari. Narozdíl od Hospodina si to nerozmyslím. Pěkná mladá Indka mě zatahuje do diskuse o svém posteru. Potí se mi obočí a blábolím něco o tom, že jsme každý v jiném levelu. Uvědomuji si, že vypadám nejen jako blbec, ale dokonce jako blbec bez kravaty, a snažím se o nějaký inteligentní dotaz. Ale nenapadá mě nic jiného, než že je podobná té slečně v indické restauraci. A ještě leccos horšího, takže radši mlčím. Naštěstí přichází někdo další a já tak mohu zase uniknout do časoprázdna. Do prostoru ztrácejícího se v mlze stoupající z chodníků zmoklých jako srst toulavého psa.
Teď je to můj vlastní rozměr, ve kterém kráčím s kafem s brčkem v ruce a míjím žebráky. Nemám z toho skvělý pocit, ale kdyby to bylo obráceně, měl bych asi horší. Celou dobu mě zaráží, jak tu na Ameriku nezvykle málo lidí čeká na přechodu na zelenou (totiž bílou). Skoro mám pocit, že tu všichni schválně čekají, až naskočí červená, než začnou přecházet. Námi Východoevropany ze západu Čech to být nemůže, my poslušně čekáme jako ovce. Snad to bude tím, že kousek odtud je Berklee College of Music.
Na přehlídkových molech bostonských chodníků vládnou dámy v gumových holínkách. Že by Amerika objevila Československo?
Jo, čaj jsem si nedal.
