Nezbylo mu, než jít s ostatními. Jeho dech splynul s jejich. Jeho srdce tlouklo ve stejném rytmu jako jejich. Po dlouhé době izolace a bezmocného pozorování byl opět organickou součástí. Byl zhmotněním vzrušení ze smrti. Cizí smrt je vždy plná otázek, napětí a tajemství. To jen vlastní smrt dusí bolestí, beznadějí a výkaly. Šli za spoutaným Janem Sladkým. Nechtěli se bouřit a na Chodech jim pramálo záleželo. Táhla je za sebou Smrt, které nedokázali odolat. A nedokázali bez ní žít. A nedokázali žít s ní. Stejně jako s jejím Mistrem, kterého si najali a kterého od sebe odkopávali. Od kterého chtěli, aby za ně konal dílo B-ží. Aby obelhali své svědomí, vykazovali tyto anděly své pomsty za hradby a nepouštěli je ke svým stolům.
Dnes však přišli za ním. Ne za Janem, ale za Bartolomějem. Janem mohl být kdokoli, Bartolomějem ne. Bartoloměj to byl, kdo měl uspokojit všechny. B-ha, soudce, odsouzeného i plže, kteří se tlačili Na Vídni, která tehdy ještě nebyla prosáklá lepkavou vůní sladu. Tehdy na něm visely oči všech. Všech těch, kteří odvraceli zrak vždy když ho potkali při jeho návratu k dominikánům. Tam, za jejich zdmi mohl být zase člověkem. Za jejich zdmi byl jeho malý svět, ve kterém mohl i pohřbívat své blízké. Malý svět, který si koupil za své ponížení.
R. se odvrátil od Jana houpajícího se ve větru a šel za Bartolomějem. Vraceli se stejnou cestou. Minuli zkamenělého právníka a zastavili se u Bartolomějova anděla. Šli tam, kde nic není. A za jeho zdí, když prošli hřbitovem, kde leželi Mistři a jejich blízcí, usedli proti sobě u dubového stolu. Bartoloměj ukrojil hostu chleba, zálibně ozkoušel ostří svého nože a začal vyprávět.
