Z Velkého Ostrého, nebo z Velkého Ostrý?

Ano, možná právě kvůli takovým potenciálním chytákům na školáky se to stalo. Anebo proto, že to není moc originální název. Jeden je totiž taky na Šumavě. I když on se možná jmenuje spíš jenom Ostrý, i když Malý Ostrý se jmenuje Malý Ostrý. A i jako Velký se jmenuje Großer Oser, totiž Osser, zatímco ten u Jetřichovic byl Großer Spitziger. Takže za to opravdu asi může Marie. A to taky není jen tak. Vzhledem k pobělohorské restauraci mariánského kultu by jeden čekal, že to Bohorodička z Großer Spitziger udělala Marienfels. Nebo aspoň Máří Magdalena, s tou dřív bejvala aspoň zábava. Ale ono ne. Dávejte pozor, co se tehdy v Böhmische Schweiz stalo. Karl Hickisch, úředník z České Kamenice, navrhl v roce 1856 postavit na Velkém Ostrém (nebo jak to má být) požární pozorovatelnu, nebo teda přístřešek na té skále. Ten pak jako vyhlídkový altán navrhl a postavil Franz Fischer. Taky z České Kamenice. Nebo teda z Böhmisch Kamnitz, abych byl přesný. No ale co ta Marie? Inu, tehdy, v tom roce 1856, pojal majitel panství Ferdinand Kinský za choť Marii Annu z Lichtensteinu. Takže tak, bližší manželka než Bohorodička … Je to sice romantické, ale trochu bezbožné.

Ale jednu věc nechápu. Jak může být někdo takové individuum, že z nedbalosti zapálí altán na skále. 

Od níťárny údolím klínů po Hvozd

Kyjov se v době německého osídlení jmenoval Khaa, což zvukově poněkud připomíná Osadu havranů a vyvolává tak určité pochybnosti o tom, jaké národnosti byl Havranpírko. Byl si toho vědom i František Palacký a proto stvořil český název Kyjov, aby ušetřil v roce 1945 práci další generaci vlastenců. Úplně dobrý nápad to nebyl, protože Kyjov je také na jižní Moravě. A ten se jednak německy nejmenoval Khaa, ale Gaya či Geyen, jednak je o něm známo, že zatímco na severní Moravě se lidé zavírají do dolů, v jihomoravském Kyjově se zavírají do sklípků. A ještě k tomu jsou kyjovští Dolňáci zapálení folkloristé, kteří dodnes berou vážně Jožu Uprku. A to může být problém. To se totiž může takový zbožný sušilovec vypravit do Kyjova, kde si může vybrat mezi sklípkem a Slováckým rokem, ale navigace ho zavede do Kyjova na křižovatku mezi alternativní umění a něco ještě horšího.

Alternativní umění zde zapustilo kořeny s Johannem Christophem Hankem, mlynářem v dřevěném obilném mlýně v polovině 18. století při potoku Křinice. Tato první, obilná fáze alternativního umění skončila v roce 1857 s posledním mlynářem Adolfem Lumpem. Následující fáze squatersko-komunální trvala do začátku 20. století, kdy v mlýně předělaném na byty založil Robert Salomon továrnu na výrobu lněných a bavlněných nití a přivedl tak kyjovské alternativní umění do fáze industriální. Fáze avantgardní, následující po 2. světové válce, je dnes zapomenuta ještě víc než Malevič a Tatlin, takže jen neoficiálně se šíří nejasné zvěsti o obchodu smíšeným zbožím a skladu. Až po roce 1989 vrací se bývalý mlýn do šera historie jako továrna na nábytek, aby se zase ztratil ve tmě, z jejíhož dna povstal v roce 2018 jako Nová Perla a vstoupil do fáze kavárenské, vyzbrojen kromě nutné kavárny též knihovnou a galerií.

Lidé dosud nepoznavší temná zákoutí lidské mysli ni kanovnickou neurózu z poctivé katolické zpovědi, dozajista mohou pochybovat o tom, zda z mravního bahna kyjovské kavárny může vést cesta ještě horší a pro bohabojnou duši poutníka z Velehradu zhoubnější, avšak jsou na omylu. Kdo neusedne do kavárny, ale vydá se po cestě do Kyjovského údolí, ten sezná, že ani tak neškodějí hovory kavárenské, jak klíny ženské. Ty v tom údolí, kde borový zavání háj, číhají buď o samotě, nebo se nad nimi tyčí doprovodný zkamenělý Priapův problém. 

Před zhoubností takových smyslných pískovcových následků kulturně alternativní intoxikace mezi borovicemi na dně českého moře spasí bohabojného poutníka jen útěk do ne zase přespříliš vzdáleného Svatého Jiří v Oudolí, tedy Sankt Georgenthalu, který se tak jmenuje proto, že ho založil Jiří ze Šlejnic. To samo o sobě není ale tak důležité jako to, že místo mlynářů zde sídlili horníci, kteří denně hleděli do tváře smrti nebo permoníka, takže spíše než na alternativní umění v kavárně, mysleli na poslední věci člověka, což se nejlépe dělá pod kazatelnou nebo když se jde do kopce. Důkazem tohoto genia loci je jednak to, že zde je venkovská enkláva Kláštera sester voršilek v Praze a také zde stojí Klášter Kongregace Dcer Božské Lásky. A to se po roce 1989 odtud do svých původních klášterů postupně vrátily sestry z Kongregace sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova, jakož i dominikánky, vincentinky, rafaelky, karmelitánky a sarmatky. Druhým důkazem je pak to chození do kopce. Tady se totiž nechodí do kopce jen tak, zbůhdarma. Tady je kopec fajnový, vybavený křížovou cestou, aby ten tělocvik získal také nějaký duchovní rozměr. Dole se Ježíš modlí v Getsemanské zahradě a o pár metrů výš už má na zádech kříž a táhne ho do kopce (a pak ještě výš).

 

Je jistě nasnadě, že takové množství zlata, stříbra, mědi, olova, cínu, železa a jiných kovů, jakož i jeptišek a Gestsemanské zahrady se nemohlo nechat jen tak bez dozoru. Od toho stál nad Jiřetínem pod Jedlovou nikoli Jedlová, ale hrad Dohlenstein, aby se tu neproducírovali nějací Lužičtí Srbové nebo Sasíci. Dneska na ten Tolštejn mohou Sasíci vylézt a podívat se zpátky na Hochwald. Nic jiného jim také nezbývá. Všechno to množství zlata, stříbra, mědi, olova, cínu, železa a jiných kovů je pryč. A co s Getsemanskou zahradou?