Crena ani

zmíněná dříve, ale v té době neviditelná, je dobře patrná zde. Zcela jistě by realita (pokud něco takového skutečně existuje) byla bývala romantičtější, kdyby pověsti o přítomnosti šibenice na Ortelu byly pravdivé.

Klíčové události

Klíč je nejen entita geologická tvořící poměrně specifickou niku. Je to také posvátné místo, falický symbol Nového Boru a domov zapomenutých bohů. Proto, ač někteří na jeho vrchol v rámci tréninku vybíhají, já profánní přístup k tomuto reliktu bouřlivějších časů Země považuji za hrubou neomalenost. I strávení noci na jeho vrcholu by mělo být podmíněno pohanskou úctou a ochotou odevzdat se hoře na milost a nemilost. Ne snad kvůli enormní nadmořské výšce (jak je z odkazu patrno), ale kvůli tomu, že vrchol je holý a ostrý a člověk je na něm obklopen jen nebem, často jen ve společnosti Boha a sebe.

V první řadě je třeba při výstupu nespěchat, protože zpocené triko není k přenocování na větrném vrchu příliš vhodné. Navíc by staré bohy mohl urazit nedůstojný příchod do jejich chrámu, za což se mohou pomstít ne zcela fotogenickou oblačností při západu Slunce.

Následnou pokoru však jsou schopni odměnit počasím, které umožní noc nejen přežít, ale i prožít.

A to i navzdory tomu, že Nový Bor kdesi při zemi zůstává ve světě bohů nových, ve světě, kde spánek signalizuje rozsvícení světel.

Ve starém světě navíc vstává člověk s Bohem,

dříve než se zase oba světy spojí v jeden.

Trest smrti, displej, UFO, břitvy a lakolit

Co je vlastně ten Ortel, na který Apikores Acher běhá? Jak patrno zde, je to znělcový lakolit vysoký 554 (m n. m.). To znamená, že při neovulkanické aktivitě byl vyzvednut podklad tvořený křemenným pískovcem ze svrchní křídy a v centru takto vzniklé kupy se nahromadilo magma. Pozdější erozí se tato vulkanická hornina obnažila.

Co se však na internetu ani v knižních turistických průvodcích nepíše je, že jej lze v krajině velmi snadno poznat: vypadá totiž jako
prdel vystrčená na Vyvítekoho.
(na této fotografii pořízené za běhání po rozbřesku však crena ani není vidět, protože je překryta stoupající mlhou)

V uvedeném odkazu je také zřejmá nejistota ohledně minulosti kopce jako popraviště. Instinktivně je "pro" samotný název vrchu, stejně jako evidentní vizuální efekt šibenice umístěné na jeho vrcholu, jestliže byl dříve kopec nezalesněn. "Proti" se zase jeví fakt, že je trochu z ruky a že je přece jen stoupání nahoru dost úmorné (proč by měl kdo šlapat takový krpál, když stejně tak dobře mohl umřít dole). Tento zdroj se zdá hovořit jasně, nicméně kniha dějin města Cvikov nazvaná "Cvikov 650 let" napsaná početným autorským kolektivem a vydaná v roce 2002 tuto větu "r. 1698 zde dala zákupská vrchnost, vévodkyně Toskánská, postavit novou šibenici" z uvedeného odkazu dále rozvádí takto: "Kde přesně stála se neví, protože dostupné prameny se o jejím umístění rozcházejí". Nejistota tedy zůstává.

Nicméně někteří mají jasno i na základě oněch nejasných pověstí. Tito lidé z Prahy totiž vědí o téměř každodenních nadpozemských úkazech, které však nikdo z místních nikdy neviděl. Za důkaz pak slouží i svědectví omladiny, která měla halucinace po LSD, nekvalitní displej digitálního fotoaparátu, ba dokonce i fakt, že záhadoložce "kupodivu" byla ukradena taška s mobilem a příslušenstvím k fotoaparátu, kterou zanechala na zadním sedadle auta zaparkovaného na lesní cestě. Bez použití Occamovy a Humeovy břitvy je pak zřejmé, že za to mohou ohniví mužíčci spolupracující s UFO.

Soumrak strojů

Až se Země zbaví nás a zůstane obydlená jen našimi artefakty nyní tiše bzučícími naší vůlí, budou moci bez naší vůle dále žít ve svém binárním světě bez otázek, nebo se také propadnou bažinou minulosti do zažloutlých vzpomínek, na které stejně nikdo nemá čas?

Urbanistická industriální poetika

Město piva je protkáno vodou. Civilizace se však břehů štítí a ty žijí vlastním životem a jejich srdce tepe vlastním rytmem. Pálí po kopřivách a zachytává se u nich minulost unášená vodou. Pár zmatených chmelových rostlinek a sem tam brloh bezdomovců. A taky divné věci, které tu zapomněla celá jedna generace.

Shledávání

Každé takové shledání s lidským Bohem v přírodě ve mně vyvolává otázky po motivaci. Nakolik je v takovém artefaktu hraničícím s modlou přítomen Bůh? Jde o výtrysk jurodivosti oddaného věřícího, církevní zakázku, nebo dokonce jen o trest uložený hříšníkovi?

Vůl stará

Vstávám v 6.00. Totiž, vstávám, spíš se překuluji z postele na zem. Já vůl stará, co jsem si to zase vymyslel? Vypiju čaj, šťávu, sním pár švestek, natáhnu na sebe elasťáky, triko, šátek, ponožky, boty, do kapsy si dám toaletní papír a za pás si připnu mobil. Je moc pěkné ráno a moc hezky by se sedělo s kafem na balkóně. A tak bez kafe vybíhám a připadám si jak revmatická dřevěná loutka. Až tak po třech kilometrech tělo povolí a já začínám cítit dech lesa. Vbíhám do Údolí samoty a nemohu se dočkat zkoušky pravdy, toho snad skoro kolmého krpálu v Údolí vzdechů. Ale jo, jo, myslím na Benzin a dupu gravitaci po hlavě. Nahoře cítím, že se konečně začínám trochu potit a zrychluji. Přebíhám, já vůl stará, důležitou odbočku. Brzy mi to dochází, ale jsem příliš hrdý, abych se vracel. Však bude další. Ale žádná není, takže, já vůl stará, dobíhám až na silnici mezi Cvikovem a Sloupem. Chvíli to zkouším po ní, ale po chvíli zhnuseně přeskakuji ohradník a běžím po pastvině pro krávy podél silnice. Krávy snad ještě spí, tak mi adrenalin poskytuje jen vyhýbání se kravincům. Přidal jsem si tím dva kilometry, ale co, zase jsem díky tomu získal tohle táhlé stoupání a od nohou mi odstřikuje jiskřící rosa. A už jsem pod Ortelem. Nemyslím na tuhnoucí stehna a zadek a paradoxně doufám, že nebude moc hezký výhled, abych neměl záminku se nahoře zastavit. Vyskakuji na nejvyšší kámen, potlačuji vítězný výkřik, otáčím se, otírám si do trika pot z obličeje, protože mi už stéká do očí, a vyklusávám dolů. Trochu to bolí do kolen, jsem už starý pán. A pak už jen zpátky, uvolněně a vítězně. Po chvíli však přece jen začínám zrychlovat, abych těch 18 km stihl do hodiny a půl. Přesto ale při přeběhu pole pod Strážným neodolám a téměř v běhu střílím mobilem po rurální romantice, která má význam asi jen pro mě.

Domů si přináším rosu na botách, pot na triku a vůni borůvek. A snad i trochu hrdosti. Už mi těch 6.00 tolik nevadí.