Vstávám v 6.00. Totiž, vstávám, spíš se překuluji z postele na zem. Já vůl stará, co jsem si to zase vymyslel? Vypiju čaj, šťávu, sním pár švestek, natáhnu na sebe elasťáky, triko, šátek, ponožky, boty, do kapsy si dám toaletní papír a za pás si připnu mobil. Je moc pěkné ráno a moc hezky by se sedělo s kafem na balkóně. A tak bez kafe vybíhám a připadám si jak revmatická dřevěná loutka. Až tak po třech kilometrech tělo povolí a já začínám cítit dech lesa. Vbíhám do Údolí samoty a nemohu se dočkat zkoušky pravdy, toho snad skoro kolmého krpálu v Údolí vzdechů. Ale jo, jo, myslím na Benzin a dupu gravitaci po hlavě. Nahoře cítím, že se konečně začínám trochu potit a zrychluji. Přebíhám, já vůl stará, důležitou odbočku. Brzy mi to dochází, ale jsem příliš hrdý, abych se vracel. Však bude další. Ale žádná není, takže, já vůl stará, dobíhám až na silnici mezi Cvikovem a Sloupem. Chvíli to zkouším po ní, ale po chvíli zhnuseně přeskakuji ohradník a běžím po pastvině pro krávy podél silnice. Krávy snad ještě spí, tak mi adrenalin poskytuje jen vyhýbání se kravincům. Přidal jsem si tím dva kilometry, ale co, zase jsem díky tomu získal tohle táhlé stoupání a od nohou mi odstřikuje jiskřící rosa. A už jsem pod Ortelem. Nemyslím na tuhnoucí stehna a zadek a paradoxně doufám, že nebude moc hezký výhled, abych neměl záminku se nahoře zastavit. Vyskakuji na nejvyšší kámen, potlačuji vítězný výkřik, otáčím se, otírám si do trika pot z obličeje, protože mi už stéká do očí, a vyklusávám dolů. Trochu to bolí do kolen, jsem už starý pán. A pak už jen zpátky, uvolněně a vítězně. Po chvíli však přece jen začínám zrychlovat, abych těch 18 km stihl do hodiny a půl. Přesto ale při přeběhu pole pod Strážným neodolám a téměř v běhu střílím mobilem po rurální romantice, která má význam asi jen pro mě.
Domů si přináším rosu na botách, pot na triku a vůni borůvek. A snad i trochu hrdosti. Už mi těch 6.00 tolik nevadí.
