Dlouhé září

Ze září se stal prosinec

A procitnutí
Mezi vlastními zvratky a cizí krví
Přešlapy a úniky
Před smyslem a štěstím
Strach ze sebe
A prázdno darované místo života
S Eriniemi teď a navždy

?

5 dnů

Plány jsou většinou konstruktivní. Ale na hovno. Půl lahve rumu a pár absinthů konstruktivnost ani nehledá. Noční život, noční klub, horko a dusno mezi divnými těly pod chodníkem. Déšť. Déšť na dlažbě. Déšť na keřích. Déšť na zábradlí. Déšť v řece. Nepamatuji si, kde jsem si odřel záda. A proč některé věci vypadají jak vypadají. Pět béčkových horrorů na podlaze. Asi. Závan jabloní z Ťan Šanu. Čas si dělá co chce. V práci si připadám jako Nájemník. Vstávám v pět ráno a v té tmě mi dochází, že léto je už jednou nohou v hrobě. O hodinu později stoupá z řeky mlha, když nad ní kroužím.

Novák z Berštejna

Další bílá místa na mapě mého mládí. Mezi Jestřebím a Dubou je odbočka, po které jsem ještě nikdy nejel. Vede do Chlumu. Je to vesnička složená z roubenek, jako spousta dalších tady.

Až na jednu divnou zahradu. Nebo spíš na věci v té zahradě.

A o kus dál jsou Vrchovany. Typický příklad osudu venkova. Kdysi tu stával hrad Starý Berštejn, ze kterého už jsou jen zbytky.

A ještě relativně nedávno tu měli i školu. Ta je sice v lepším stavu než hrad, ale k ničemu je už úplně stejně.

Ale ten hrad má celkem zajímavou historii. Totiž historii, spíš současnost. Historie je fádní, prostě ho někdo nechal postavit, pak ho někdo opustil, no a pak někdo rozebral. Konkrétněji ho nechal v roce 1402 postavit syn nejvyššího zemského soudce Ondřeje Berky z Dubé Jindřich Hlaváč z Dubé. A v 19. století ho nechal rozebrat hrabě z Valdštejna. Proto ze zevního hradu zbývá už jen tohle:

Zajímavé je až to, že od roku 1972 hrad patří p. Miloši Novákovi. Ten se ho nejen snaží zrekonstruovat, ale i na něm žije. A je to jako kdysi. Několik pokusů o vykradení a dokonce jedno přepadení skupinou Němců (jak symbolické) a výsledkem je tohle:

Kdo normální by asi přes tohle lezl?

Zvlášť když netřesky jsou i venku?

Ale prohlídku si lze domluvit.

Pátek

Dopoledne:
Rozechvělý kontakt světů skutečných a smyšlených. Piggy Jazz.

Poledne:
Potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě, a radši odcházím sníst španělského ptáčka, pak zase potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě.

Po poledni:
Dělám takovou tu práci, o které skoro nikdo neví, že ji někdo dělá. Do toho potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě a hlavně protože už se jeho chováním cítím skutečně dotčen a dlouhodobě ponižován, považuji je za nepřípustné, obdobné šikaně. Ale nevím, jestli si můžu stěžovat, že mě šikanuje počítač. Nebo aspoň správci sítě přes můj počítač. Asi ne.

Odpoledne:
Přestávám kouřit. Vyhýbám se všem kolonám. Ne tak omezením.

Večer:
Novoborské obyvatelstvo krizi a úpadek města opět řeší chlebem a hrou. Do mého pokoje přibyl modlící se neznámý občan z roku 1500. A ty staré závěsy se stylizovanými ptáky, které dokáží v noci znepokojovat i bez znalosti Hitchcocka.

Velbloudí zuby

Třeskuté výrazy
Praskající klouby
Chřestící kůže
Prodírají se okem jehly
Velbloudí hrby
Žlutavé zuby
Opadané růže
Protínají se nad horizonty
Udivené zářezy
Plačtivé močály
Každý jak může

Dovolená

Ranní poloexistence. Mazlení se sluncem a vodou. Pohyb se stává slovem bez významu. Čas je jako med. Myšlenky se ztrácejí jako netopýři v milosrdném soumraku. Kameny uchovávající minulost. Dokonalé kruhy. Dokonalost sama. Ale co je komu do toho?