Ani muk

Kdo nemodlený a nemytý po klekání vidí

Zvony se kymácet jako prokleté viselce

Už nikdy nesklouzne s koně

A nebude se klanět davům

Ledové ruce strhnou mu z krku šátek

Z plamene plný třpytu hvězd

A marnotratným synům Otec nedopřeje

Odpočinku před svou lítou tváří

 

Mušky v umyvadle 5

Jsem zvědav, jestli se s příchodem jara zase v umyvadle objeví mušky. Začal jsem totiž do něj zase čurat. A to proto, že nějací údržbáři-zaměstnanci teď rychlostí rozkladu dinosauřích kostí opravují sociální zařízení, takže bych musel chodit o patro výš nebo o patro níž. A tím by až exponenciálně narostlo riziko, že na chodbě někoho potkám. Že tam nejsou teď, to se dalo čekat. Jednak stále vládnou mrazy, jednak do toho umyvadla čurám teprve tři dny. Ale co se stane, až se konečně oteplí?

Táta na hrázi

Jdeme s tátou po hrázi mezi dvěma zamrzlými rybníky. V noci bylo šestnáct pod nulou a pořád to dost štípe. Ve větru šeptá rezavé rákosí. Ještě před pár lety běhal. Teď se ztrácí před očima. Jde nejistě a občas škobrtne. Nevidí na pravou polovinu zorného pole. Po obou stranách temně duní led.

Táta něco povídá. O francouzských zajatcích, o podstávkových domech, o chytání pstruhů v Čechách, o trombu v srdci, o osmi pudlech, o polských medvědech, o německém skútru.

 

Poslouchám jen občas. Většinu z toho už znám, někdy i trochu jinak. Cítím, jak se jeho mysl už postupně vzdaluje, jako ta volavka na nebi. Zase něco povídá. Uvědomuji si, jak se sám před sebou stydím za to, že ani teď se nedokážu přimět k tomu, aby mě jeho dlouhé monology neštvaly. Jako poslední dobou už tolikrát, vzpomínám na ty naše horší i lepší chvíle ze života, který jsme společně prožili jen z dost malé části. Spousta ženských mu nemůže přijít na jméno, ale co je mi do nich? Co sakra čekaly? Pokud jde o mě, všechno mu odpouštím, třeba jen za ty chvíle, kdy jsme se spolu několik dní toulali Bukovskými vrchy. Mluví o houbách, které rostou v říjnu, o Lužických Srbech, o Janu Nepomuckém, nejsvětější Trojici a jízdě na Jezevčí vrch. Vracíme se do doby útěku z Egypta.

 

A já se marně snažím sám pro sebe najít důvody, proč jsem nebyl lepší syn. Ne že by si takový otec lepšího syna zasloužil, ale o to nejde. Teď, když nevím, jestli ho ještě někdy uvidím, chtěl bych, aby to bylo všechno jinak. Kdysi jsme se také toulali v Jizerkách. Už nevím kolik dní. Hlavním cílem bylo focení rosnatek okrouhlolistých. Ale viděli jsme toho mnohem víc. Třeba kamenné hřiby. Polovina toho filmu se pak nějak záhadně ztratila, ještě než jsem ho stačil celý dát do diáků. Teď má rosnatky kousek od svého nového domova. A dokonce i bez těch komárů, kteří se na nás tehdy vrhali v celých hejnech.

 

Mluví o Hamru, uranových dolech a regulaci Svitavky. Klouby na prstech má už zhrubělé artrózou. Všiml jsem si toho teprve loni. Musím mu pomoct s nasazením objektivu. Co si o mně vlastně myslí? Nikdy mi neřekl, jestli je se mnou spokojený. Já jemu vlastně taky ne. Pomáhám mu se zipem u bundy, jako on mně, když mi byly tři roky. Už zase mluví, sakra. A já nevím, jestli ho nevidím naposledy.

Skicy ze Španěl 21 - Córdoba 3 - La Mezquita

V době, kdy Córdoba byla hlavním městem západního muslimského světa, na jedné z jejích bran stála soška Panny Marie.
Už na začátku 8. století muslimové v Córdobě koupili od křesťanů kostel sv. Vincence a přebudovali ho na mešitu. Nebo přesněji, nejdřív koupili jednu polovinu a po nějakou dobu se křesťané modlili v jedné polovině a muslimové ve druhé, později dokoupili i zbytek. Po dvou stoletích rozšiřování a přestaveb se původní vizigótská svatyně rozrostla v zdánlivě nekonečný les temně rudobílých sloupů nesoucích nebeskou klenbu a obklopených tím nejlepším z orientální ornamentální malby. V dobách córdobského chalífátu se při páteční bohoslužbě otevíraly dveře všech devatenácti lodí mešity a její sloupy přecházely v kmeny pomerančovníků v Patio de los Naranjos. Mešita se tak měnila v zahradu světla a života, kde muselo být radostí setkávat se s Bohem. Tak tomu bylo až do 13. století, kdy byl Córdoba dobyta křesťany. La Mezquita se začala měnit v katedrálu, vchody, kromě hlavní brány, byly uzamčeny a dům Boží se tak ponořil do šera ještě umocněného kouřem z kadidelnic. Jistě, i to má své kouzlo, ale z dnešního pohledu to výmluvně ilustruje změny odehrávající se v těch nešťastných dobách. Nicméně až do roku 1523 se až nepochopitelně osvícené městské radě dařilo vzdorovat nátlaku kapituly a hájit zájmy muslimských občanů, takže se uvnitř Mezquity neděla žádná větší architektonická zvěrstva. Teprve toho nešťastného roku 1523 se konečně našel dostatečně zdegenerovaný král (a později i císař), který schválil stavební úpravy navržené kapitulou - zejména renesanční coro, které je vlastně výsměchem myšlenkám renesance a působí stejně nepatřičně jako panelák v katedrále sv. Víta. Někteří označují Karla V. za jednoho z největších císařů. Já z dnešního pohledu v jeho panování vidím jediný světlý moment - jeho dobrovolnou abdikaci a odchod do kláštera. Ani pro jeho komentář k přestavbě córdobské Mezquity mu nedokážu odpustit: "Postavili jste tu něco, co lze postavit kdekoli, ale zničili jste něco, co nemělo na světě obdoby". Co na tom, že to byla pravda? Co na tom, že šlo o islám? Buď měl jednat, nebo držet hubu. K čemu je císař, který nemá cojones? A myslel to vůbec upřímně? Pokud ano, proč neabdikoval a neodešel do kláštera už tehdy? Proč pak ještě pokračoval do Sevilly a do Granady? 

 

Baltimore - dráty v ulicích

Purkyňka

Skicy ze Španěl 20 - Córdoba 2

To máte tak. Na světě byl vždycky pěknej bordel. A tak se na Iberijském poloostrově objevovali se svými plány Féničané, Keltové, Řekové, Kartaginci a Římané, aniž by se příliš ptali Iberů a dalších kmenů, o kterých se toho teď ví ještě méně než o tom, co vlastně dalo do pohybu Vizigóty a jiné Germány. Podle jedněch to byl strach z Hunů, podle druhých pozvání polobarbara Stilicha. Ať to bylo jak to bylo, roku 416 byli Vizigóti tu a na objednávku Říma začali likvidovat Vandaly, Alany a Suévy. Do svého království v Hispánii si Vizigóti přinesli volenou monarchii a neustálé spory o trůn, které vedly nejen ke královraždám, ale i k občanským válkám. Během nich neváhala žádná ze zúčastněných stran proti svým příbuzným žádat o pomoc tu Byzanc, tu Franskou říši, tu Suévy. Když došlo na několikáté kolo už poněkud nudného sporu mezi potomky Chindasvinta a potomky Wamby, nenapadlo Aquilu nic lepšího, než si na pomoc proti Roderichovi pozvat muslimy, kteří si právě zabrali severní Afriku. Ti přišli, totiž připluli, v létě 711 porazili Rodericha u Guadalete, ale tím to neskončilo. Tím to teprve začalo. Severoafričtí Berbeři, Arabové a Syřané se od moře šířili stále dál na sever a přestože zdaleka ne všichni byli muslimové a už vůbec ne muslimové horliví, konvertitů k islámu (muladíů) na dobytých územích přibývalo. Důvody prý byly tři: aby unikli křesťanské spravedlnosti, aby nemuseli platit daně, aby mohli mít více manželek. Když pro ně ani jeden z těchto důvodů nebyl dost dobrý, mohli jako mozárabové se svou křesťanskou vírou celkem klidně na území ovládaném muslimy žít (pokud se zrovna nerozhodli stát se mučedníky a neuráželi Mohameda). Jejich opakem byli muslimové žijící na křesťanských územích, mudéjarové, které později čekala buď emigrace, nebo násilné pokřtění, které z nich udělalo morisky. Není divu, že pak docházelo k takovým paradoxům, jakým bylo třeba svolání koncilu mozárabské církve emírem.

Už od roku 719 sídlil emír v Córdobě a podléhal damašskému chalífovi. Aspoň do doby, než se Abbásovci rozhodli vyřešit svůj nárok na chalífát v Damašku vyvražděním Umajjovců, před kterým Abdurrahmán I. uprchl do Španělska, stal se córdobským emírem a pochopitelně tak trochu ignoroval abbásovského chalífu. V roce 929 se už Abdurrahmán III. dokonce prohlásil za samostatného córdobského chalífu.

Všechno se pokazilo nejen tím, že jednotlivé skupiny muslimů proti sobě skoro od počátku vedli občanské války, a že v Asturii se křesťané začali stavět na odpor, ale hlavně že si Málik ibn Anas musel pouštět pusu na špacír a z islámu udělat drezúru, takže si ani emír nemohl být jistý, jestli ho jeho vlastní poddaní v Córdobě nezačnou kamenovat pro nedostatek zbožnosti.