To máte tak. Na světě byl vždycky pěknej bordel. A tak se na Iberijském poloostrově objevovali se svými plány Féničané, Keltové, Řekové, Kartaginci a Římané, aniž by se příliš ptali Iberů a dalších kmenů, o kterých se toho teď ví ještě méně než o tom, co vlastně dalo do pohybu Vizigóty a jiné Germány. Podle jedněch to byl strach z Hunů, podle druhých pozvání polobarbara Stilicha. Ať to bylo jak to bylo, roku 416 byli Vizigóti tu a na objednávku Říma začali likvidovat Vandaly, Alany a Suévy. Do svého království v Hispánii si Vizigóti přinesli volenou monarchii a neustálé spory o trůn, které vedly nejen ke královraždám, ale i k občanským válkám. Během nich neváhala žádná ze zúčastněných stran proti svým příbuzným žádat o pomoc tu Byzanc, tu Franskou říši, tu Suévy. Když došlo na několikáté kolo už poněkud nudného sporu mezi potomky Chindasvinta a potomky Wamby, nenapadlo Aquilu nic lepšího, než si na pomoc proti Roderichovi pozvat muslimy, kteří si právě zabrali severní Afriku. Ti přišli, totiž připluli, v létě 711 porazili Rodericha u Guadalete, ale tím to neskončilo. Tím to teprve začalo. Severoafričtí Berbeři, Arabové a Syřané se od moře šířili stále dál na sever a přestože zdaleka ne všichni byli muslimové a už vůbec ne muslimové horliví, konvertitů k islámu (muladíů) na dobytých územích přibývalo. Důvody prý byly tři: aby unikli křesťanské spravedlnosti, aby nemuseli platit daně, aby mohli mít více manželek. Když pro ně ani jeden z těchto důvodů nebyl dost dobrý, mohli jako mozárabové se svou křesťanskou vírou celkem klidně na území ovládaném muslimy žít (pokud se zrovna nerozhodli stát se mučedníky a neuráželi Mohameda). Jejich opakem byli muslimové žijící na křesťanských územích, mudéjarové, které později čekala buď emigrace, nebo násilné pokřtění, které z nich udělalo morisky. Není divu, že pak docházelo k takovým paradoxům, jakým bylo třeba svolání koncilu mozárabské církve emírem.
Už od roku 719 sídlil emír v Córdobě a podléhal damašskému chalífovi. Aspoň do doby, než se Abbásovci rozhodli vyřešit svůj nárok na chalífát v Damašku vyvražděním Umajjovců, před kterým Abdurrahmán I. uprchl do Španělska, stal se córdobským emírem a pochopitelně tak trochu ignoroval abbásovského chalífu. V roce 929 se už Abdurrahmán III. dokonce prohlásil za samostatného córdobského chalífu.
Všechno se pokazilo nejen tím, že jednotlivé skupiny muslimů proti sobě skoro od počátku vedli občanské války, a že v Asturii se křesťané začali stavět na odpor, ale hlavně že si Málik ibn Anas musel pouštět pusu na špacír a z islámu udělat drezúru, takže si ani emír nemohl být jistý, jestli ho jeho vlastní poddaní v Córdobě nezačnou kamenovat pro nedostatek zbožnosti.
