V průvodci sice psali, že to je skoro ghost town, ale co jsme měli dělat, když nic jinýho po cestě dlouho nebylo a nebude? A snad to zas tak vylidněný bej nemůže, když tu maj takovej zánovní kostel. A evidentně i elektřinu. Je tu vlastně jen jedna ulice. Naproti krámku, kterej už je samozřejmě zavřenej, je něco jako visitor center. Sice nevím, co by chtěl kdo v tomhle zapadákově vizitovat, ale jdu se k té úřední budově podívat, jestli tam nebude aspoň nějaká mapa s motelama a restauracema. Před vchodem je realistická socha sedícího osadníka. Je fakt celkem věrná. Jak jdu a nahlížím do oken toho centra, tak se najednou ta pitomá socha postaví a pozdraví. Ještě že moje svěrače v tu chvíli zrovna neměly nic na práci, protože by to dopadlo strašně. Stalo se mi v tu chvíli málem něco, co se jedný mojí kolegyni stává skoro pořád. To je totiž tak. Ona třeba jde po chodbě, někdo jde proti ní, pozdraví ji, a ona se tak vyděsí, že zařve jako bejk, ze kterýho dělaj vola, rozhodí rukama, spadne do kleku na zem a všechno, co nesla, se pak válí v okruhu pěti metrů. A to se jí stává asi tak pětkrát denně. No, jsem rád, že tahle kolegyně zůstala u auta, protože za tuhle scénu by ji ten Texasan asi na místě zastřelil. Já s vypětím všech sil zachoval svoji za dlouhý léta ztuhlou poker face, i když uvnitř jsem prodělal právě dva infarkty myokardu, lehčí mozkovou mrtvici, a udělal se mi žaludeční vřed. "Kurva, hello, good morning," zasípal jsem přes laryngospasmus na toho blba, co neměl nic lepšího na práci, než tam nehnutě sedět a čučet do laptopu a zvednout se v tu nejblbější možnou chvíli. Pak jsem se ho ještě zeptal, jestli se tam někde dá najíst a vyspat. Nepamatuju si, jak jsem se ho zeptal, protože zbytek mojeho mozku se zrovna usilovně soustředil na problém, jestli se mi varlata zase vrátěj z toho tříselnýho kanálu zpátky tam, kam patřej. Dlouho se na mě díval, snad proto, že nechápal, proč mu při západu slunce přeju dobrý ráno, snad kvůli přízvuku, snad jsem se na ten motel zeptal ještě hůř než jsem ho pozdravil, snad z mýho obličeje četl něco o mým tříselným kanálu. Dlouho se na mě díval a pak řekl, že ne. A že snad budeme mít štěstí v Sandersonu. No, měl pravdu. U nájezdu na US-90 sice jeden motel byl, ale asi bylo i lepší, že byl zavřenej. Takže do Sandersonu.
