Do Prahy a zase zpět 09 - Vlhovec

Jak by řekl Alfred Edmund Brehm:

"Animalia (živočichové), Chordata (strunatci), Aves (ptáci), Passeriformes (pěvci), Icteridae (vlhovcovití), Quiscalus (vlhovec), Quiscalus mexicanus (vlhovec velkoocasý)"

Ale on tak neřiká. Vůbec nic o tomhle "mým" ptákovi neřiká. A český internety na tom nejsou o moc líp. On to teda neni můj jedinej pták. Je to jak kde. Tak třeba v Čechách je bez debat na špici trojice dudek chocholatý, puštík obecný a skřivan polní. V Texasu je to tenhle Great-tailed Grackle.

Brehm sice konkrétně o vlhovci velkoocasém nepíše (pokud ho nevede pod jinym jménem), o vlhovcovitých se ale vyjadřuje intimnějc než různý americký internety:

"Běháky jsou delší prstu prostředního, vpředu štítkovité, prsty ozbrojeny jsou silnými, zahnutými a ostrými nehty. Ve křídle letka čtvrtá jest delší ostatních."

"Zastupují špačky starého světa, ale podobají se také krkavcům a tolikéž jistým pěnkavám. Všichni druhové jsou družebni, veseli, čili a zpěvni. Obývajíce v lesích, oživují je, žerou drobné obratlovce, hmyzy a mlže, plody a semena a často jsou nenáviděni, často velmi užitečni."

Hodnocení jejich zpěvu se pohybuje od: "Vším právem obyvatelé severoameričtí chválí zpěv ptáka toho, vyhovuje i zpovykanému sluchu vybíravějšího milovníka. Zvuky mění přerozmanitě, avšak je vyluzuje s takovou rychlostí a zdánlivým zmatkem a opakuje je tak horlivě, že mnohdy se domníváš, jako bys slyšel zpěv několika ptáků, kdežto přece zpívá jen jeden. Ale celkem dojímá mile.", až po internetový nadávání tomuhle konkrétnímu vlhovci do uřvanejch ďáblů. Každopádně má hlas příjemnější než naše straka, i když je taky mazanej jako liška. Já osobně mu vyčítám jenom jeho nedostatečně pozitivní vztah k focení.

Do Prahy a zase zpět 08 - Gruene

Ernst Gruene asi nebyl žádný princ. Byl to jen jeden z těch, co přišli do New Braunfels. Ale protože tam jeho rodině bylo trochu těsno, koupili si pozemek o kus dál a začali na něm pěstovat bavlnu. A tak vzniklo Gruene. Bavlna bejvala dobrej business, i když asi ne zrovna pohodovej job. A i s tim bavlnovým businessem v Gruene to šlo asi jen tak do dvacátejch let dvacátýho století, kdy bavlníkový plantáže v Gruene zmasakroval květopas bavlníkový (Anthonomus grandis), což je takovej brouk s dlouhym nosem. Možná to udělal ze msty, že se mu lidi kvůli tomu frňáku smáli. A pak ještě přišla Great Depression. To je zase taková jakoby Polednice, taky asi s velkým nosem. A pak 2. světová válka. A nová dálnice, která se Gruene elegantně vyhnula. A tak se v 50. letech Gruene přeměnilo v ghost town. Což bylo asi štěstí, protože aspoň nikoho nenapadlo nahradit původní dřevěné baráky Grueneovy rodiny něčím lepším, třeba mrakodrapy. A právě díky těm starým barákům Gruene nakonec zase obživlo. I když už jen jako předměstí New Braunfels. A i když se tam už místo bavlny pěstují turisté. Číslo 6 tu není, ale elektřiny ve vzduchu je i tady víc než dost. Voda je ještě výš. A pod ní se Texas otevírá dalšímu neznámému světu s velkými nosy. V noci se jejich hlasy odrážejí ode dna vodárny, i když se je praskání elektřiny snaží přehlušit.

Do Prahy a zase zpět 07 - New Braunfels

To, co je vidět z úsvitu ponořenýho do mlhy, připomíná Novou Anglii. Ale ve skutečnosti je to zase něco jako Nový Německo. Pohled z okna evokuje všechny vtipy o studenosti Germánů. A možná i horší věci.

Ale nic, kafe a cigárko aspoň trochu zažene vlezlou mlhu a odkryje město, který založil v roce 1845 Friedrich Wilhelm Carl Ludwig Georg Alfred Alexander Prinz zu Solms-Braunfels. I když má to jméno tak dlouhý, tak ten Fritz ve skutečnosti nebyl žádnej pořádnej princ, ale vlastně jen takový bezvýznamný princátko a bezzemek. Ale i tak tehdejším mravokárcům připadalo jeho manželství natolik morganatický, že se nakonec radši rozvedl. Což se mu buď hodně nevyplatilo, nebo naopak hodně vyplatilo. To bylo tak. Když tenhle rakouskej kavalerista z pověření Mainzer Adelsverein založil kolonii New Braunfels a pak se vrátil domů, aby se oženil, tentokrát už teda na úrovni, tak ta jeho nová úroveň mu po svatbě řekla, že do toho Vidlákova v Tramtárii s ním nepojede, a tak i jemu nezbylo nic jinýho než zůstat sedět doma na prdeli. Pokud se teda dá řikat třeba tomu, co dělá kavalerista například v prusko-rakouské válce v roce 1866, sezení na prdeli. Ale ona je ještě jedna, asi pravdivější historie o jeho návratu do Německa. On totiž normálně utekl, protože se celej ten německej texasskej podnik organizačně i finančně hroutil. Částečně snad kvůli Fritzově nedostatečnosti, částečně proto, že celá Mainzer Adelsverein byla plná šlechticů, který byli bez Židů v účetnictví i organizaci dost nahraný. No, každopádně v Tramtárii to po něm musel převzít Meusebach a prožít si všechny ty zmatený peripetie s pučisty, který ho dokonce chtěli pověsit. Ale tahle historie už pokračuje v minulosti.

Vlastně to asi nemá smysl. Nebo jo? Souvisí to nějak s ústřicovym barem, pekárnou, steak housem, butikem, vetešnictvím nebo cukrkandlovým holičstvím podél hlavních ulic v centru?

Nebo s tím, že i tady si rezavějící dědci pořizujou vedle sebe mnohem mladší a zachovalejší modely? A že to nakonec vypadá podobně jako kdekoli jinde?

Těžko říct. Jedno je ale jistý. Zlo nesídlí jen kdesi asi 30 mil na východ od Seattleu, schovává se i tady, ukrytý mezi všema těma holičema, pekařema a milejma slečnama z hotelový recepce.

Do Prahy a zase zpět 06 - Willkommen to Fredericksburg

Těch mil na východ tou převážně dezolátní planinou po US 90, pak US 67, pak po I-10 a nakonec po 290, těch úmorných 325 mil. Stovky mil mentálním peklem. A pak je to najednou tady. Poutač s nápisem "Willkommen" při vjezdu do města, který je pojmenovaný po pruským princi Frederickovi. Nebo spíš teda Friedrichovi. Nebo taky Fritzovi. A proto taky jinak Fritztown.

Jeho zakladatel John O. Meusebach ho tak v roce 1846 pojmenoval, protože ten Fritz, pardon, princ Friedrich, byl tehdy nejvýznamnějším členem Mainzer Adelsverein, jinak taky Šlechtické společnosti a nejsprávněji Společnosti pro ochranu německých imigrantů v Texasu. V tomhle ohledu je zvláštní, že Meusebach, kterej byl ve skutečnosti baron Otfried Hans von Meusebach, se toho svýho šlechtickýcho titulu vzdal (zatímco dneska je zvykem spíš opak) a začal si říkat John O. Meusebach. A od Komančů si nechal říkat El Sol Colorado kvůli svým zrzavým vlasům. Svým způsobem to symbolicky demonstruje přerod pruskýho byrokrata v americkýho farmáře a politika.

Pamětihodný taky je, že Meusebach vedoucím nový kolonie jmenoval doktora Friedricha A. Schubberta aka Strubberga, kterej je prej předchůdce Karla Maye. Ještě pamětihodnější je, že rok po založení Fredericksburgu Meusebach uzavřel s Komanči kmene Penateka (těmi, co mu říkali El Sol Colorado) mírovou smlouvu, která jako jedna z mála nebyla nikdy porušena. Jestli to má nějakou souvislost s tím, že potom Strubberg provedl neúspěšný puč proti Meusebachovi, to nevím. Každopádně se pak po válce s Mexikem odstěhoval do Arkansasu, kde si postavil dům, koupil otroka a provozoval lékařskou praxi, dokud ho nějaký hmyz nebodl do oka. Kvůli léčení se vrátil do Evropy a do Německa, kde pak už zůstal a stal se konečně tím proto-mayovským spisovatelem.

Dneska už je samozřejmě leccos jinak. Jak napsal už Steinbeck v polovině toho století po století páry: "… Přes všechnu naši nesmírnou zeměpisnou rozlohu, přes všechnu naši krajovou rivalitu, přes všechna naše promíšená plemena, pocházející ze všech částí etnického světa, tvoříme národ, nové plemeno. Američané jsou mnohem více Američany, než jsou Seveřany, Jižany, Zápaďany nebo Výchoďany. A potomci Angličanů, Irů, Italů, Židů, Němců, Poláků jsou v podstatě Američané. Tohle není žádný vlastenecký výlev, je to pečlivě odpozorovaná skutečnost. Kalifornští Číňané, bostonští Irové, wisconsinští Němci, a ano, i alabamští černoši mají více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje. A je to tím pozoruhodnější, že k tomu došlo tak rychle. Je faktem, že Američané ze všech oblastí a nejrůznějšího rasového původu jsou si podobnější, než jsou Welšané podobni Angličanům, než jsou Lancashirané podobni prostým Londýňanům nebo třeba v Skotsku Dolňáci Horňákům …"

John Steinbeck: "Toulky s Charleym", překlad  Jiří Valja

A jako jo, sice tu mají taky Oktoberfest a můžete si tu dát Bratwurst, Kartoffeln und Kohl, ale rutina už to není. Stejně jako Texas German z dob, kdy se němečtí imigranti odmítali učit anglicky.

Do Prahy a zase zpět 05 - Big Bend National Park

Jo, opravdu je to Bend, a ne Band. V Texasu se žádnej big band trpět nebude. Ani černošskej jazzovej, ani židovskej swingovej. To ať si jdou tu svojí pokleslou kultůru dělat někam na sever, jedny jako druhý. Tady se bude poslouchat country a jižanskej rock a park se pojmenuje podle toho, že se v něm hodně ohýbá Rio Grande (a jižní hranice), protože kdysi Pecos Bill chytil tornádo do lasa a vyryl s ním do země hluboký kaňon Rio Grande i s přítoky. Hm, to u nás sv. Prokop chytil čerta a využil ho teda racionálnějším způsobem.

S tím národním parkem je to trochu problém. On totiž Texas je velkej. Jako fakt velkej. A vzhledem k těm rozměrům to není jen tak, dojet rozumně ze Sandersonu do parku a ještě sehnat ubytování. To se nejdřív musí nesehnat ubytování v Marathonu, kvůli tomu pokračovat do Alpine, kde v motelu, do kterýho už určitě mockrát musela přijet policie a koroner, jeden prohulenej pokoj konečně volnej je. A pak zase do Marathonu, a to okolo jednoho tornáda (pravda, malýho, ale stejně jsem radši sešlápl plyn a jel dál, místo abych zastavil a fotil to a dostal díky tomu Darwinovu cenu), a teprve pak do parku, teda do centra v Panther Junction. Problém je ale i s rozměry samotnýho parku. Jeho území prej má rozlohu asi milión akrů (jinde se píše 800 000). Nevím kolikátina je to plochy Texasu, ale přestože park zahrnuje řeku, hory a poušť, tak, ruku na srdce, s výjimkou tý řeky se zbytek parku od většiny zbytku Texasu liší hlavně tím, že na tom miliónu (nebo 800 000) akrů ta země není oplocená. Sice bych nejradši v parku strávil týden a viděl kaňon, hory i poušť, ale tak to prostě nejde. A tak se nakonce vydáváme na poušť.

Konkrétně jde o Chihuahuan Desert, která je stará jen asi 8000 let. Zajímalo mě, proč se ta poušť tak nevyslovitelně jmenuje, a zjistil jsem, že česky je to Čivavská poušť. Což zní hrozně, protože to vzbuzuje podezření, a to správný, že čivava je chihuahua. No ale naštěstí se ta poušť nejmenuje po tom výsledku zrůdnejch experimentů s vlčíma genama. Ale ani naopak. Ten mrťafa se totiž jmenuje po mexickým státu Chihuahua, kterej k parku přiléhá (a poušť do něj samozřejmě pokračuje). Nevím sice, proč někdo ten stát tak urazil, že po něm pojmenoval toho hovňouska, ale to je jedno, protože to by stejně nevysvětlilo, proč se tak jmenuje ta poušť (případně i ten stát). Myslel jsem si, že by to mohlo bejt třeba po jednom z apačskejch náčelníků Chihuahuaovi, ale ten žil až ke konci 19. století, kdy bylo asi už trochu pozdě na pojmenovávání mexickejch států a pouští. Tak snad maj pravdu etymologové, když tvrdí, že to znamená soutok. I když v případě pouště takový název působí trochu nepatřičně.

Strávit několik dní v pustý poušti musí být určitě inspirující, ale my máme jen pár hodin a okolo rozhodně není pusto. Lidí je tu jako ... jako v národním parku. A tak vyrážíme někam, kde to pustě aspoň trochu vypadá - Chihuahuan Desert Nature Trail. Jenomže se s tím trailem něco stalo. Buď už na začátku, nebo až pozdějc. Každopádně jsme se po asi deseti minutách od auta zasekli v poušti a trail nikde. No ale ono stejně všude okolo asi nebylo nic než nějaká yucca, opuncie, případně blíže neidentifikovatelný kaktus, všechny v uctivém odstupu od kreosotovýho keře (Larrea tridentata), což je pěkná svině, která produkuje toxin, kterym jiný rostliny odpuzuje ze svojí blízkosti.

A tak se vracíme k autu, otáčíme se a jedeme na Grapevine Hills Road, odkud vyrážíme na Grapevine Hills Trail. Tenhle trail se zvedá mezi balvany sféricky zvětrávajícího vyvřelýho syenitu a postupně stoupá od rozsáhlejch ploch kreosotových keřů mezi stále řidšíma yuccama až k hlavnímu cíli stezky - kamennýmu oknu.

Po pravdě řečeno, něco podobnýho máme i u nás v Žihli. A vzhledem k tomu, že jsem cestou neviděl ani svojí oblíbenou tarbíkomyš (tady nejspíš Dipodomys spectabilis), ba ani místní nebezpečnou kukačku Geococcyx velox, pumu nebo chřestýše, a že pásovce jsem viděl jen přejetýho u silnice, a kojota jen díky tomu, že jsem ho málem osobně srazil při návratu z parku v noci někde za Terlinguou, nevím, jestli to má smysl srovnávat s výletem na Kokořín.

Znepokojivé následky preventivního dermatologického samovyšetření

Když jsem se před odchodem z práce převlékal, napadlo mě, že bych se mohl zkontrolovat, jestli nemám nějaké podezřelé névy, co už by mohly být melanom. Ne že bych to uměl poznat, ale napadlo mě to, tak co jsem měl dělat? Podíval jsem se na sebe a všechna znaménka mi připadala normální. A pak jsem si uvědomil, že mám záda. Teda já si často uvědomuju, že mám záda, protože mě často bolí, ale to je něco jinýho. Teď jsem si uvědomil, že se dají nejenom cítit, ale že se na ně dá i koukat. Koukat, jestli na nich není melanom. Ale jak se mám sám sobě koukat na záda? Buď bych musel hrozně rychle běžet, tak rychle, že bych se sám doběhnul, nebo bych musel se sebou a se zrcadlem udělat nějaký něco. Po delším rozmýšlení jsem zvolil druhou možnost, protože jsem se trochu unavil už ranním během, takže bych na doběhnutí sebe sama nemusel mít dost sil. Navíc se mi nechtělo venku pobíhat nahoře bez, a kdybych pobíhal tak rychle po svém kanclu v práci, asi bych brzo zakopl nebo něco rozbil. A tak jsem se jal zaujímat přehledné postavení svých zad před zrcadlem nad umyvadlem (mimochodem, v tom umyvadle dnes žádné mušky nebyly). Moc mi to nešlo. Asi proto, že se normálně do zrcadla dívám, jen když si holím vousy. No a ty vousy samozřejmě nemám na zádech, takže moc neznám tyhle věci, jak postavit sebe a nastavit zrcadlo, abych si viděl na záda.

Ale abych nezdržoval nepodstatnými podrobnostmi, tak prostě nakonec se mi to nějak povedlo, podívat se na svoje záda. Jak to dopadlo s névy, tím také zdržovat nebudu, protože to je nakonec vedlejší. Já totiž zjistil, že mám ve střední čáře v bederní oblasti na zádech ostrůvek chlupů. Možná ostrov, záleží na vkusu, rozhodně to ale není žádný malý ostrůvek. To je pěkné nadělení, v mém pokročilém věku se dozvědět takovou věc. Zajímalo by mě, jak to tam mám dlouho a proč. Jako kdybych byl nějakej majitel herny, co je samej zlatej řetěz a je chlupatej jak orangutan, nebo třeba dog faced boy z cirkusu, tak by na tom samozřejmě nic zvláštního nebylo, ale já jsem jinak jako holátko, a tady teď tůto… Nemohlo by to být rasového původu? Třeba jako je mongolská skvrna, tak já bych mohl mít třeba sumerské lumbální ochlupení, nebo tak něco. Nebo že bych byl mimozemšťan a měl to místo tykadel? Nebo že bych měl nakonec fakt vousy na zádech? Anebo blbnu a ve skutečnosti to mají i jiní chlapi? Snažím se vzpomenout si, jestli jsem někdy něco takového viděl, ale vůbec si nevybavuju, že bych někdy viděl nahou lumbální krajinu nějakého chlapa. No, teď to na koupaliště zjišťovat nepůjdu, to by nemuselo dobře dopadnout. Hlavně doufám, že to neznamená, že je pod tím spina bifida. Sahám si na lumbální páteř, jestli neucítím pod kůží míchu, ale samozřejmě to nemá smysl. Může při tom prý být inkontinence. Tak chvíli skáču na místě, abych zjistil, jestli se neucvrnknu. Moje máma se jednou počurala, když ještě jako vysokoškolačka finišovala na nějakých běžeckých lyžařských závodech. Nepamatuje si ani na jakých, ani jestli aspoň vyhrála. Mně se nikdy nic takového nestalo, já se jen jednou při finiši málem pozvracel. Ale to jsem neměl na nohách běžky a nebyl sníh. A pamatuji si, že jsem tehdy vyhrál. A taky mi to bylo houby platný. No, teď jsem se taky nepočural. Tak jsem se oblíknul a vyrazil domů.

R. - 11. díl

Morový sloup zakrýval výhled na císařské důstojníky vytrhávající dlažbu před turnajem. Vycpanému Turkovi zatím padala znovu a znovu hlava pod nohy opilých vojáků s unuděnými šavlemi. Císař se k městu blížil tak pomalu, že Prozřetelnost zatím ze škodolibosti zjevila leskem uniforem znaveným zrakům měšťanů dosud nenarozené socialisty řečnící na balustrádě morového sloupu mezi všemi těmi jeho pochybnými svatými. Stínadla, rocny, trojnásobně polysémní objekt a židovské sny, to byli ti hybetelé kročejů v mlhách a zpět, láska ... stát, v kobercích divokých a tmavé cesty hvězda, aby dva stíny a 60x40 byly rozpoznány. I když si dala závazek, že nebude vynechávat písmenka, její tělo bylo stiženo slabostí a křehkostí, přestože její vlasy ještě nestačily zbělet. Toto je oheň a zde jest jeho popel. Toto je smysl a zde jest jeho naplnění. Ze zapomenutých rozhodnutí postaveny jsou cesty zástupů kráčejících k šestnáctero jarům a nenalézajících cíl. Bez povšimnutí procházejí kolem ruky krále Přemysla II. pokryté stříbrným prachem. A byl to R., kdo stvořil medvěda bdícího v noci, aby sny přestaly křičet a nevracely se do nich tančící mrtví, když už nedokázal zastavit slzy svý mámy šedivý. Každou noc odvádí je do stínadel, kde mění svou tvář a rychtářem nepoznány, psy na jeho dvoře znepokojují. Formani rychtářovu dvoru obloukem se vyhýbají a vozkové si před jeho vraty jen odplivnou. Nevidí je, ale poznávají ten horký dech skrytý za maskou. Znají jej z lesů, kdy lapeni noční tmou stali se sny cizinců s dlouhýma rukama, zlatými zuby a skříňkou skrývající zlé zázraky.