Ráno nemůžu vstát. To je normální. Sotva se vypotácím z postele, prdne žárovka v obýváku. To je trochu blbý. Dělám si toasty. To je celkem fajn. Původně jsem chtěl do práce běžet, ale to bych se nesměl dvacet minut povalovat v posteli. Takhle nakonec musím jet autem. Na poslední chvíli. Naštěstí ráno nemusím dělat tu práci, o které si každý myslí, že ji dělám (neboť "lidstvo je potomstvo zlé a blbé"), protože klinici se dnes zachovali kupodivu jako relativně inteligentní organismy. Takže dělám jen tu práci, o které nikdo neví, že ji dělám, nejspíš ani, že ji vůbec někdo dělá. Taky něco organizuju, protože jsem tu nejkrásnější. Po obědě (měl jsem řízek, ke kterému jsem si přinesl vlastní citronovou šťávu, kterou jsem vystavil na odiv celé jídelně, aby mi ji všichni záviděli) jsem se u sebe zamkl, abych se vyhnul novoročním přáním od laborantek a sekretářek. Před uklízečkou jsem se schoval na záchodě. A pak už konečně sám. Odmítl jsem pozvání na silvestrovskou párty, stejně by tam bylo "tolik lidí, až se člověk stydí, že je tak sám". Musím předělat ty prezentace pro medvídky. A pak asi půjdu ke Kátě. Protože Káťa "je kamarád, a kamarád mi dá jíst a poslechne si mou písničku".
