Pod rouškou noci vystoupil na irský břeh. Rezavějící rybáři si ho ani nevšimli, protože byli otočení na druhou stranu a vyhlíželi prorokem předpovězený přílet ryb na skalnaté útesy. Tmou probleskovala světla chalup a on se za nimi plazil jak za bludičkami vyslanými svatým Stoutem. Toužil po teplu a světle, ale smrděl rybinou a příliš se styděl sám za sebe, než aby se odvážil zaklepat na některé ze dveří narušujících souměrnost temnoty. Zoufale chodil v bezcílném kruhu v bezpečné vzdálenosti od oken. Doufal, že si ho nikdo nevšimne, ale zároveň se toho bál. Věděl, že musí, ale nedokázal pro to nic udělat. Jeho stud ho paralyzoval natolik, že už dokázal jen stále dokola přemýšlet o tom, jestli umře spíš na podchlazení, nebo hlady. Natrhal ze stromů zmoklé listy, skryl se s nimi před větrem do skalního výklenku před vesnicí a olizoval z nich vodu. Brzy mu ale došly a žízeň ho neopustila. Únava a mihotání hvězd ho uspávalo. Náhle mu kdosi zaklepal na rameno. Byl tak unavený a zmrzlý, že se nedokázal ani leknout. Otočil se a ve tmě spatřil čtyři postavy. "Já jsem Otto a tohle Tři muži. Myslím, že Ti dokážeme pomoci." Postupně mu potřásli rukou a zahalili jeho cudné tělo v oblak z duhových bublin. Zbavili ho šupin a vrátili hlas jeho ústům. Spolu s košilí se rozjasnil i jeho zrak a on se vydal za nimi, do prvního stavení ze kterého byla cítit připravovaná cibulačka. Vůně, která ztopořovala jeho zubožený žaludek. Otevřel dveře a rozrazil cigaretový dým načechraný stropním ventilátorem. Sem nechodil ani Bůh ani nevidomý anděl. Otevřeně sem chodili místní, skrytě se ve sklepě scházeli poztrácení zapatisté. Do sklepa se dalo dostat jen výtahem skrytým za falešnými dřevěnými bednami a obsluhovaným Věrou Kmochovou.
