Do Kastilie vjíždíme přes hory obstoupené nezbytnými obry máchajícími rukama, abychom nezapomněli, že vstupujeme do kraje, ve kterém v západu Slunce na papír vrhala dlouhý stín idea Rytíře smutné postavy. Po pravdě řečeno, po pár hodinách plahočení se touhle rozpukanou směsí různých hnědých barev, ať už pěšky nebo na koni, by se stala každá postava tak trochu smutná, i bez pomoci mezkařů. V tom horku nemohu nemyslet na to, že don Quixote de la Mancha byl asi tak stejně společensky postavený a majetný jako Jan Žižka z Trocnova. Byla v tom ta dvě století, to horko, nebo "španělství", že tato chiméra svou situaci řešila destruktivním realizováním snů rytířských románů, zatímco skutečný Čech naplňováním apokalyptických krvavých vizí kazatelů? Snad to bude tou hnědou barvou. Občas se v ní objeví nějaká zelená čupřina. A hrad. Nebo aspoň zvonička. Přesně ta, kterou se přivolává Mstitel. Z nějakého důvodu jsou ale ty zvoničky většinou dost vysoko. Asi aby k nim nemohly vdovy a siroty.
Jistě, v mapě jsou nějaké řeky, ale v krajině z nich zbývají jen koryta. Až přehrada v Sacedónu dává olivovníkům dost síly na to, aby aspoň věřily, že dokážou vzdorovat erozi. A to není o Sacedónu v průvodci ani na internetu rozumné slovo. A já se těším, že v Toledu má mysl konečně splyne s kastilským vínem.
Po letech na místech činu. Asi omylem. Hledal jsem rozpad reality a našel jsem minulost. Změnil se nejen Bühl od století čtrnáctého, ale i Pihel od osmdesátých let. Z té doby zůstává vůně opalovacího krému, kluzký povrch jílovitého břehu, rozhoupaný řetěz visící ze stromu na protější straně, strach ze šipek z hráze a občasný zápach stékající z přilehlých polí posílených chlévskou mrvou.
O kus dál sedí rybáři. I já tam kdysi seděl. Neměl jsem pivo, ale ani ryby. Ale měl jsem krásného fosforeskujícího policajta. A splávky vyrobené z balzy. A taky některé koupené. A olůvka. A krásnou krabičku na naviják. A asi jsem tehdy nevnímal svět mrtvých. Svět mrtvých, který se stále brání každoroční okázalé genitální manifestaci života. Mrtví nenávidí život a proto nenávidí smyslnost. V noci deformují roztoužené klíny a rozsévají ve svém světě obludné bradavice. Přes den sní o velké vzpouře pod krutým nebem.
