Po letech na místech činu. Asi omylem. Hledal jsem rozpad reality a našel jsem minulost. Změnil se nejen Bühl od století čtrnáctého, ale i Pihel od osmdesátých let. Z té doby zůstává vůně opalovacího krému, kluzký povrch jílovitého břehu, rozhoupaný řetěz visící ze stromu na protější straně, strach ze šipek z hráze a občasný zápach stékající z přilehlých polí posílených chlévskou mrvou.
O kus dál sedí rybáři. I já tam kdysi seděl. Neměl jsem pivo, ale ani ryby. Ale měl jsem krásného fosforeskujícího policajta. A splávky vyrobené z balzy. A taky některé koupené. A olůvka. A krásnou krabičku na naviják. A asi jsem tehdy nevnímal svět mrtvých. Svět mrtvých, který se stále brání každoroční okázalé genitální manifestaci života. Mrtví nenávidí život a proto nenávidí smyslnost. V noci deformují roztoužené klíny a rozsévají ve svém světě obludné bradavice. Přes den sní o velké vzpouře pod krutým nebem.