Historické Toledo uzavřené do hradeb (vlastně jsem nikdy nepochopil, proč česká města svůj růst musela řešit bouráním hradeb místo budováním bran) je docela maličké. Ale je v něm toho přehršel. A nepočítaně. Dokonce tolik, že nejrozumnější ze všeho je nesnažit se nic stihnout a postupně prolézat město jeho klikatými uličkami.
Ta malebná klikatost má ale i své nevýhody. To věčné zatáčení způsobuje, že ta už tak trochu nepřesná mapa občas vypadá jako mapa jiného města. Proto jsem si poslední večer řekl, že bude asi lepší si tu mapu vůbec nebrat. Kupodivu to ale lepší nebylo. Nikdy bych nevěřil, že je možné na tak malém prostoru ... no ale to je jedno.
Každopádně, je to takové půl na půl. Ty zašmodrchané staleté kamenné uličky otevírající se do vzdušných patios jsou často lemovány fotografům nepřátelskými firemními slunečníky a přeplněny turisty. A místo Čapkových oslů s roztaženýma ušima se jimi proplétají automobily se sklopenými zrcátky.
A tisíciletá toledská ocel kultivovaná už Římany a do dokonalosti dovedená maurskými řemeslníky dnes nepřipomíná ani Reyes Católicos, ba ani El Cida, ale jde daleko více s dobou ...
