Je obrovská. Tak obrovská, že to ani není vidět, jak je sevřená těsnými uličkami starého města. I když se snaží ohromit stodvacetimetrovou věží a obrovskou kupolí, daleko více duši zasáhne (stejně jako v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha) drobnokresba posedlosti příběhy vyrytá ve vápenci, který se mění ve sloupy, stromy, květiny, zvířata i světce. Půvabné je i to, že do chrámu Božího lze vstoupit i skrz Puerta del Infierno.
Ale pak se uvnitř stane něco divného. Náznaky mudéjarských motivů okolo kůru dávají tušit, jak to dopadne, když se královna paktuje s arcibiskupem za zády krále, který slíbil, že se s mešitou nic nestane. A ano, každá z těch asi dvaceti kaplí je krásná, ať už je modrá, černá, zlatá, mramorová nebo malovaná, gigantický oltář s tisícem postaviček je fascinující a celá ta reconquista vyřezaná do sedadel kůru vypadá nádherně ... ale ... asi není zdravé vidět to všechno takhle najednou pohromadě. Zejména to v dřevě vyřezané dobývání Granady vzbuzuje určité pochyby, které ještě umocňuje práce skvělých vitráží se světlem. Ano, ta práce je dokonalá, tak jak lze konečně od gotických mistrů čekat. Ale jako by přinášela příliš mnoho stínů, jako by nešlo o světlo útěchy a naděje, ale o stíny úzkosti a zoufalství. Nevím jestli to má něco společného s tou Puerta del Infierno, ale tady světlo nemluví o Boží milosti. Tady stíny vyprávějí o reconquistě, inkvizici a napoleonských válkách.
