Jenže i přes to všechno - tady je Španělsko, sakra staré Španělsko, ve kterém i přes všechno to, co sem nosíme my, je skoro na každém kroku něco, totiž Něco. Muzeum snů šeptaných anděly Kristovými, psaných kaligrafisty Mohammedovými, zařizovaných mezi nimi pobíhajícími židy, dobývaných machistickými rytíři (byli Španělé vždycky takhle prťaví?) a vytvářených všemi těmi, kdo do svých rukou brali žluté Slunce, bílá oblaka, modrou oblohu a hnědou zemi, a vyráběli toledskou keramiku, dlaždice, cihly, z nichž rostly mešity stejně jako synagogy a kostely, a zdi zahrad stejně jako stěny kupeckých domů, nebo velmi praktické ocelové meče i naprosto zbytečné krásné věci.
Zapomeňme aspoň na chvíli na to, co se stalo s Ibn Ezrou a Raquel, ba dokonce i s templáři. I tak tu toho zůstalo dost. Třeba klepadla, kterým nevadí, že jejich funkci dávno nahradil elektrický zvonek. Nebo nějaký Juan s jakousi Lolou, kteří možná žili už v době, kdy Bůh chodil po Zemi, a proto dodnes vyklepávají koberce z kostela.
