neděle 23. března 2014

Když umělci pomáhají ve Jménu Panny Marie

Jsou místa, kde se B-h utkal se Satanem. Surová historie obnažuje křehkost gotických žeber, osekává baroko až na kost a do klasicismu vnáší chaos. To vše je ale v pořádku. To vše patří na ta bitevní pole, kde Hospodin dostal i se svým synem tak strašně na prdel.








V kostele Jména Panny Marie v Otíně je to ale ještě horší. Do popela spálené země otiskl svou botu umělec. Moderní umění neklade žádné otázky. Dává jen odpovědi na otázky, na které se nikdo neptal. Musím se tedy ptát já. Jak mělo toto pomoci tomu zničenému kostelu? Odpověď nenacházím ani ve světle přicházejícím zvenku, ani u Krista sundaného z cizího hrobu, ani v onom igelitovém artefaktu vznášejícím se nad krajinou po bitvě. A tak si odpovídám sám, že nijak. Chtěl tedy umělec pomoct sám sobě? Odpověď je zřejmá, ale je jí zase otázka: "Je možné postavit svůj igelitový výtvor vedle stovky let staré gotiky a nestydět se?"