Nebyl by to můj svět, kdyby podruhé skutečně bylo podruhé. Už proto, že ani poprvé nebylo poprvé, ale minimálně podruhé. Ale poprvé, kdy jsem tam spal s foťákem. Od té doby jsem se to párkrát pokusil zopakovat, ale vždycky se něco nějak netento. Jako třeba že ve dvě po půlnoci začala bouřka a hora vetřelce setřásla ze svého hřbetu. Až teď, když starý svět pomalu a nenápadně mizí jako ranní mlhy, když už i stará pajdavá Annie přestala mít zájem o svoji misku a jen ze zvědavosti si vleže nechala do pusy strčit v šunce zabalenou čokoládu, kterou nikdy předtím neměla, a zvěrolékař vyčítavě naznačil, že psi by ji jíst neměli, než jí dal injekci, tak až teď, když pajdavá Annie leží vedle svojí mámy, aspoň na pár chvil vystupuji z toho údolí zamrzlých stínů minulosti až nahoru, na ten malý špičatý kamenný plácek, kam se nevejde ani stan a který se na noc obaluje hvězdami, takže člověk musí doufat, že Ho nenasral, nebo aspoň že On nevládne bleskům, hromům a dešti. Každopádně On nasral mě, takže ani netrpím příliš velkou důvěrou v očekávání Jeho milosti. O to překvapivější je milosrdenství rozkoše, které předvedl se Sluncem a oblaky. Když udělá tohle, mám to i radši než když udělá duhu.
Ale nebyl by to On, kdyby po půlnoci nepřišel se žárlivou scénou kvůli rozkoši ukradené z jeho chlubně zbarveného nebe. Nejprve uzavřel vrchol hory do chladného mraku plného neviditelných vlhkých jehliček, aby pak ve dvě hodiny jako už nejednou zbičoval horu deštěm a větrem.
Ústup před nocí, horou, deštěm a větrem předznamenal konec léta. Předznamenal mé útěky na Ortel před rzí ze zašlých závitů jednoho odstínu šedi, natržený sval po všech těch kilometrech naběhaných během dvou týdnů cestou na Ortel a zpět, zotročení září úředníkem z Bruselu, i to že mi přestalo stát za to nalévat si alkohol do skleničky a uklízet po sobě vajgly. Nezbývá než znovu vylézt nahoru, mezi oblaka, a konečně zase přežít až do rána.
