Odkud přišli na Prácheň, to nevím, snad odkudsi ze Saska, jak bylo v našich Sudetech zvykem. Místní paměť sahá jen k rodině Johana Kryštofa a Alžběty, kteří měli mlýn. A mít tehdy v tomto kraji mlýn téměř samozřejmě znamenalo využívat ho i k broušení skla. Zaměstnance snad skoro ani nepotřebovali, protože měli patnáct dětí a na přelomu 17. a 18. století dětská práce ještě nikomu nevadila. A ty děti a jejich děti se rozprchly do světa alepoň od Holandska po Orient, kde se většinou dál živily rodinným uměním z Lužických hor. A na přelomu 19. a 20. století se jedno z těch dětí dětí (a možná ještě jednou dětí), Josef Alois Eduard, rozhodlo vrátit z Holandska do země předků, kde v Haidě kousek pod prácheňských hřbetem založilo brusírnu skla a rafinérii exportující své luxusní zboží inspirované antickými a ještě rafinovanějšími tvary do zemí, o kterých tehdy v Haidě leckdo ani neslyšel. Firma Bratří Zahnové přežila i obě světové války, ale nepřežila Benešovy dekrety. A nepomohl ani fakt, že se k německé národnosti tito Holanďané přihlásili pod nátlakem, což jim dosvědčili i jejich čeští dělníci, ani pročeské a protinacistické postoje doložené obchodními partnery a obchodním přidělencem velvyslanectví Československé republiky v Haagu. Z firmy Bratří Zahnové se stal majetek lidu s nic neříkajícím názvem a s jeho slávou se stalo to co s celou zemí. I přes to se ještě dnes orienťáci k běžeckým tréninkům scházejí "U Zahnů", ze kterých se však postupně během divokých devadesátých let a bůhvíčím způsobenou krizí ve sklářství tu méně, tu více nápadně vytrácel život, věci a nakonec i plot.