Rozložitý Marcel seděl v nebi a poslouchal anděly, jak zpívají velebíce Boha. Mátlo ho to, protože do nebe nešel přes očistec, což ho utvrdilo ve víře ve slova bratra kazatele, že očistec neexistuje, že je to jen "ošistec". Jenomže ti andělé by podle bratra kazatele také v nebi neměli co dělat. A tak z toho byl Rozložitý Marcel celý zmatený. I usoudil, že by se měl zeptat nějakého přítele. "Příteli," otázal se, "proč zde jsou ti andělé a pějí nebeskou hudbu?" Ale nikdo mu neodpověděl. I podivil se tomu Rozložitý Marcel, že v nebi nejsou žádní jeho přátelé. Že by žádný z nich ještě nezemřel? Nebo že by snad žádný z nich nesměl do nebe? Byl on snad jediný mezi všemi přáteli, kdo byl hoden milosti Boží?
Ale pak mu došlo, že je to tím, že nikdy žádné přátele neměl.
