Ruce se mu chvějí. Jako by nestačilo, že jsou slabé. Přestávají mu patřit. Někdy až skoro překážejí. Jsou trochu fialové, snad z plíživě se blížícího večerního chladu. Aspoň jsou méně vidět stařecké skvrny na jejich hřbetu.
Z mlhy, do které se ztrácejí jeho slova, která už řekl, i která teprve říci chtěl, vynořují se přízraky děsící ztracenou minulostí.
Sedí před příliš nízkým špalkem a snaží se naštípat třísky. Hodně třísek, na celou zimu. Co kdyby po letech zase napadl sníh? Ale sekyrka si dělá s jeho chvějící se rukou co chce. Slunce zapadá a polínko je pořád celé. Vlastně už zapomněl, proč sedí v sadu se sekyrkou v ruce. Začíná mu být zima, ale už neví, co ten pocit znamená a jak s ním má naložit.
Mlha spolu s tmou unáší kývající se větve stromů do šedých hlubin skrytých jeho bludným očím. Z celého světa zůstal jen on a nízký špalek. I čas se vytratil. A nikdo pro něj nejde, aby ho odvedl zpátky domů. Zapomněli na něj stejně jako on zapomněl, že umírá.
Anebo možná nezapomněli. Možná to tak mělo být. Chladná a šedivá přišla mu říct, že už od nich dostala svolení, aby mohl přestat být zbytečný. Sekyrka mu vypadla z ruky. Na tváři cítil studené tlející listí, když si uvědomil, kolik účtů si nestačil vyřídit. Všechno to bylo tak dávno a uteklo to tak rychle. Proč?
