Ještěd se probouzí

Ono jaro sice začalo už někdy před týdnem, ale ne tak úplně všude. Třeba dole, na začátku, kde Ještěd protíná 15. poledník, už devětsil o jaru ví a drze naznačuje něco o dlouhé zimě a pokročilém věku.

Někde okolo půlky má ale jaro utrum. A to je dobře. Stačí, že zítra sem už začne jezdit autobus, ještě aby tak bylo hezky a lidi se odvážili chodit nahoru pěšky.

Nikdy jsem neměl Ještěd rád, ale asi se to s padesátkou změnilo. Silueta vysílače je opravdu impozantní a při návratu ze Západu nebo Jihu nebo vůbec odněkud, mě pohled na ni potěší skoro stejně tolik, jako dříve pohled na Klíč. A asi to bude dobrý tréninkový kopec (na rozdíl od Klíče není posvátný).

 

A za Ještědem už je evidentně vše připraveno na Velikonoce. Tak to má být. Co kdyby měl někdo zase nějaké blbé kecy? Nebo kdyby se snad zase vrátil?! Správný katolík by měl mít stále po ruce kladivo a hřebíky.

Z Fojtky do Liberce (o tisech nemluvě)

Fojtka je kus Mníšku okolo silnice vedoucí údolím od přehrady Fojtka. Je to dlouhé údolí a silnice. A taky ta vesnice. Člověk z ní vyjde a za chvíli je zase v ní. Je to k zbláznění. Ale okolo ní, což zároveň znamená nad ní, se dějí věci podivné.
Kdesi na svahu Ostrého pohybuje se lesem bezprizorná elektřina, opuštěná, vetchá a s Alzheimerem, ale stále přežívající mezi stopami ještě daleko staršího ledovce.

 

A o kus dál, někde nad Zaječím dolem, objevují se žulové sloupky, které jsou také již opuštěné, některé i nemocné, jiné dokonce unesené a v nejedné z okolních vsí držené jako otroci. A to byly od půlky 19. století součástí něčeho velkého. Lépe řečeno přes 42 km dlouhého.  A to plotu Velké Clam-Gallasovské obory, který tvořilo přes jedenáct tisíc žulových sloupků, 53 velkých bran, 51 vrátek a čtyři jelení skoky. Na začátku Velké války tam bylo pět set kusů jelení a srnčí zvěře, daňků a divočáků. Hrabě Eduard Clam-Gallas do ní tehdy dal 21 500 zlatých (přibližně sto milionů korun). Po válce Clam-Gallasové přišli i o oboru. A obora pak o sloupky, brány a všechno.

 Aspoň že Clam-Gallasovské křesílko na Vyhlídce nad Lomem zůstalo na svém místě.

Ale pak se jde zase dolů a tam je znovu Fojtka. A při jejím okraji bývalá přádelna Emila Simona, který byl horlivým elektrifikátorem Liberecka, skoro jako dědeček pana Jiřího. Ani komunisté té továrně neublížili tak jako posametoví spekulanti.

A nad ní pak Dračí vrch, po jehož svahu klesá řada dalších sloupků, až k bráně, která měla jméno a už ho nemá. I to se ztratilo.

 

A z března je pak najednou srpen a z Liberecké poutní cesty se stalo Oldřichovské sedlo. Tak to tady chodí, no.