Fojtka je kus Mníšku okolo silnice vedoucí údolím od přehrady Fojtka. Je to dlouhé údolí a silnice. A taky ta vesnice. Člověk z ní vyjde a za chvíli je zase v ní. Je to k zbláznění. Ale okolo ní, což zároveň znamená nad ní, se dějí věci podivné.
Kdesi na svahu Ostrého pohybuje se lesem bezprizorná elektřina, opuštěná, vetchá a s Alzheimerem, ale stále přežívající mezi stopami ještě daleko staršího ledovce.
A o kus dál, někde nad Zaječím dolem, objevují se žulové sloupky, které jsou také již opuštěné, některé i nemocné, jiné dokonce unesené a v nejedné z okolních vsí držené jako otroci. A to byly od půlky 19. století součástí něčeho velkého. Lépe řečeno přes 42 km dlouhého. A to plotu Velké Clam-Gallasovské obory, který tvořilo přes jedenáct tisíc žulových sloupků, 53 velkých bran, 51 vrátek a čtyři jelení skoky. Na začátku Velké války tam bylo pět set kusů jelení a srnčí zvěře, daňků a divočáků. Hrabě Eduard Clam-Gallas do ní tehdy dal 21 500 zlatých (přibližně sto milionů korun). Po válce Clam-Gallasové přišli i o oboru. A obora pak o sloupky, brány a všechno.
Aspoň že Clam-Gallasovské křesílko na Vyhlídce nad Lomem zůstalo na svém místě.
Ale pak se jde zase dolů a tam je znovu Fojtka. A při jejím okraji bývalá přádelna Emila Simona, který byl horlivým elektrifikátorem Liberecka, skoro jako dědeček pana Jiřího. Ani komunisté té továrně neublížili tak jako posametoví spekulanti.
A nad ní pak Dračí vrch, po jehož svahu klesá řada dalších sloupků, až k bráně, která měla jméno a už ho nemá. I to se ztratilo.
A z března je pak najednou srpen a z Liberecké poutní cesty se stalo Oldřichovské sedlo. Tak to tady chodí, no.
