Bostonský čajový dýchánek - den nultý

Neobvykle příjemný úsměv mě pouští vstříc další cestě přes Atlantik. Jedna lahvička sametového červeného vína. Mírně rozhoupán zdravím britskou letušku česky. London. Kalifornský Cabernet Sauvignon. A Frappuccino ve Starbucks. Jen tak, u okna. Přede mnou jezdí a létají sebevědomé sešroubované kusy kovu, kterému svěřujeme životy, za mnou se odehrává Brownův pohyb lidských těl, v němž z neznámého důvodu dominují indické Indky s barevnými sárí a šedivými manžely, obé páchnoucí naftalínem. Atlantik. Další lahvička z Kalifornie. Anglicky ošklivá letuška nezklame a nabízí "Pasta or Chicken?". Zapomenou mi k večeři dát další kalifornský Cabernet Sauvignon a tak mne pohlcuje chandra z nespravedlnosti světa. Snažím se usnout a nejde to. Za strašných zvuků přistáváme a znuděným obézním Afroameričanem jsem shledán převážně neškodným a vstupuji do Nové Anglie, kde se z lásky ke staré vlasti pokoušeli přeměnit moře v čaj. Mým prvním zásahem do Řádu Nového světa je shození sedmi polštářů na zem.

Kontinuální lokální triangulace

Miluji konstantní vzdálenost mezi dvěma trojúhelníky

Které nejsou součástí povinné výbavy

Jeden má základnu zaměnitelnou

A zbylé dvě strany jsou tvořeny

Tvým stehnem a lýtkem

Svírajícími úhel možná ne pravý

Ale božský

Druhý

Do něhož je vepsána kružnice Tvého ňadra

V polovědomí skládám

Z Tvé tváře a paže

Ohnuté v lokti

Ke kotvícímu bodu

Který to vše drží pohromadě

Mýmu ptáku

Když mi ho kouříš

Přechodníky

Zapomenuté přechodníky

Přebíhají k nepříteli

A stávají se argotem

Individuí uvězněných

Na kře plující krajem pomerančů

Které pomalu hnijí

A mají radost z proměny

Vzdalujících se individuí

Na malé šedivé tečky

V hluku svého času

A skrz šedý zákal své kůry

Kterou nikdo neoloupal

Neslyší trhání země

A ticho okolo svého zapomnění

Jednobarevná realita bez dvojsmyslů

Běžím hlubokým sněhem
Vlhkým a hutným jako tělo
Nořím se do něj hluboko jako do ženy
A když do něj padám
Svírá mě jako její stehna

Poslední dny

Chození po vodě. Hladina se nehýbe. Na řece leží kameny, místo kanárků. Pohyb je jen pod hladinou. Kam až by se dalo dojít, nebýt jezů a splavů? Raději půjdu na druhou stranu.

Volá mi ajatoláh. Chce zkusit udělat jiné fotky do mého článku. Pěkně mě sere.

Jdu se projít. Zaujme mě výrazný ptačí hlas, který znám, ale nevím, komu patří. Nemůžu na něj přestat myslet. Taju a všechno ze mě padá, jsem nulový. Nakonec brouzdám sněhem na novoborském Lesním hřbitově. Je to unikátní hřbitov. Jeho přírodní komponenta je dokonalá. Ta lidská ne. Přitom správce hřbitova je jedno z nejušlechtilejších povolání. Nebo by aspoň mělo být. Správce hřbitova je Vykupitel, který jako jediný nám může dát ono Nebe na zemi. Pozemský ráj, ve kterém jsou naše fotografie a plamen svíčky stejně čisté jako naše minulost při našem zrození. Ale takhle by to vypadat nemělo. Takhle to vypadá, jako že nás na hřbitově čeká to samé co za jeho zdmi.

O mrazu

Ráno jsem šel do města. Mám totiž pružnou pracovní dobu a spíš se do toho města dostanu dopoledne než odpoledne. Byla to jen krátká pochůzka. Vyzvednout oscanované fotky mého dědy, který umřel tak dávno, že jsem ho nikdy neviděl, a zaplatit roční předplatné používání páchnoucích prostředků městské hromadné dopravy. Protože žiju v malém městě, znamenalo to strávit venku vždy jen asi pět minut mezi tramvají a jednotlivými zastávkami. Přesto nepamatuji, kdy mi naposledy byla taková zima. A to jsem byl teple oblečen, dokonce jsem měl výjimečně i čepici a rukavice. Ani to však nezabránilo mému nutkání identifikovat se s křehkými stromy blyštícími se námrazou. Nudle jsem si musel utírat do rukavice. A pak jsem došel k řece. Částečně byla zamrzlá, v okolí jezu ale voda nejen že tekla, ale dokonce z ní stoupala pára. Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel, proč se z té vody páří zrovna pod tím jezem. Ale pak jsem se na to vykašlal.

Kormoráni, pěkný kozy a Rožmberkové

28. prosince jsem se vypravil navštívit své velké oblíbené kormorány, protože se Vánoce umoudřily a poslaly mraky rozčilovat jiné pány koukající na svět přes divnou krabičku.

A na Nový rok jsem udělal mnoho kroků na hrad Helfenburk, který v roce 1355 nechali postavit Rožmberkové. Hrad je zřícený a částečně rozebraný sedláky,

což mu samozřejmě ovšem jen dodává na poetičnosti. Neb kdo je zvědavý na hrady s vitrínami a loveckými trofejemi, v nichž nelze procházet zdí?

A navzdory své zřícenosti není tento hrad opuštěný. Nejsem tu sám. Je tu ještě zima a kozy. Je jich hodně. Každému člověku s přiměřeným psychomotorickým vývojem dojde, co se stane, když jim nabídne jídlo.