Pátek

Dopoledne:
Rozechvělý kontakt světů skutečných a smyšlených. Piggy Jazz.

Poledne:
Potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě, a radši odcházím sníst španělského ptáčka, pak zase potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě.

Po poledni:
Dělám takovou tu práci, o které skoro nikdo neví, že ji někdo dělá. Do toho potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě a hlavně protože už se jeho chováním cítím skutečně dotčen a dlouhodobě ponižován, považuji je za nepřípustné, obdobné šikaně. Ale nevím, jestli si můžu stěžovat, že mě šikanuje počítač. Nebo aspoň správci sítě přes můj počítač. Asi ne.

Odpoledne:
Přestávám kouřit. Vyhýbám se všem kolonám. Ne tak omezením.

Večer:
Novoborské obyvatelstvo krizi a úpadek města opět řeší chlebem a hrou. Do mého pokoje přibyl modlící se neznámý občan z roku 1500. A ty staré závěsy se stylizovanými ptáky, které dokáží v noci znepokojovat i bez znalosti Hitchcocka.

Velbloudí zuby

Třeskuté výrazy
Praskající klouby
Chřestící kůže
Prodírají se okem jehly
Velbloudí hrby
Žlutavé zuby
Opadané růže
Protínají se nad horizonty
Udivené zářezy
Plačtivé močály
Každý jak může

Dovolená

Ranní poloexistence. Mazlení se sluncem a vodou. Pohyb se stává slovem bez významu. Čas je jako med. Myšlenky se ztrácejí jako netopýři v milosrdném soumraku. Kameny uchovávající minulost. Dokonalé kruhy. Dokonalost sama. Ale co je komu do toho?

Tlaková níže

Klimatizace se dusí lepkavým potem. Kouř z ohniště se válí malátně po zemi a nemá sílu se zvednout. Zčernalé třešně jsou přilepené ke stromu a nedokážou spadnout dolů. A nic se nemění. Dokud k nám nepromluví čerstvý severský chlad a neobstoupí nás tmavá šeď. Do kopců se strefují vyprahlé blesky. Nám v údolí svítí jen prdelky svatojánských broučků. Všechno by bylo, jak má být. Jenže to není možné.

Orientální heřmánek

Chybí mi orientální nádech včerejšího dne
Dobyvačný kardamom plazící se vzhůru
Jako had po kmeni zakázaného stromu
Milosrdný anděl se dvěma tvářemi
A tajným obdivem ke Druhé straně
Svým rozeklaným jazykem děsí i těší
Oběti svého milosrdenství
V noci, která ve městě nastává kdykoli
A odchází s květy heřmánku

Klidná sobota

Ráno bez sirény. Dopolední pomalý hon za potravou. Pomalu se mi vrací touha po vědění a asi po měsíci jsem zase schopen přečíst celý odstavec v kuse. No ale naštěstí stále existují i příjemnější stránky světa přetrvávající z let dávno minulých. Omamná vůně lip šířící se městem před bouřkou namísto potu všedních dní, přecházející v kořeněné bezdeší. A první těžké kapky, které jsou nejvíc cítit. Klidně si můžu i myslet, že po moři. Už jsem ho dlouho necítil. Vládce Normanů Rollo oslavil svůj křest popravou několika desítek (nebo stovek?) vězňů.

Expedice LIPARIS LOESELII

Liparis loeselii (hlízovec Loeselův) je maličká orchidej. V České republice se na mnoha místech nevyskytuje, většina lokalit jeho výskytu je na Českolipsku. Místo na severní tyčnu vyrážím tedy do slatin mezi Jestřebím a Zahrádkami. Na začátku každé pořádné expedice musí být fotografie Klíče.


Díky déletrvajícímu suchu se ve slatinách dalo poměrně pohodlně pohybovat, i když přece jen spíš po okraji, po pěšinách vydupaných zvěří ve vysokém rákosí.

Jen místy rákosí přechází v mokřadní olšiny, jejichž keřovité dřeviny marnotratně rozhazují do jara chlupaté chmýří poletující ve vzduchu jako popletené sněhové vločky škádlené slunečními paprsky proplétajícími se mezi suchem roztřesenými kmeny. Na světlince uvnitř olšiny si zase připadám jako malý kluk objevující divočinu na zahradě svého domu.

V té divočině jsem sice našel tři lebky vysoké zvěře a jednu lebku kravskou, nicméně orchidej ani jednu. Jak už tomu bývá, příčinou byla špatná příprava - hlízovec Loeselův kvete až za měsíc.