Mušky v umyvadle 2

Zase tam byly.

Mušky v umyvadle

Už třetí den po sobě jsem po příchodu do práce zjistil, že mi na stěnách umyvadla sedí mušky. Takové malé, ale přece jen trošku větší než drosophily a takové černější. Ale rozhodně zase ne tak velké, aby to byly mouchy. Divná věc, dřív tam nebývaly. Chápal bych, že tam jsou kvůli vlhku, když je teď takové horko, ale proč tam nebývaly minulá léta? Nebo že by to bylo tím, že čurám do umyvadla? Ale to dělávám už aspoň tři roky, i když teď častěji, protože nechci potkávat lidi na chodbě. A ty mušky tu jsou až teď. Snad že bych teď měl nějakou jinou moč? Jestli třeba nemám cukrovku. Asi bych si měl nechat udělat glukózový toleranční test. Anebo radši ne. Schválně jestli tam budou i zítra.

R. - 7.díl

Věra Kmochová byla už paní v letech. Ale nikdo nevěděl v jakých. Byla tu první ze všech. Nikdo neznal ji, ale ona znala všechny, kteří se chtěli dostat dolů. Měla knír a břicho větší než prsa. Růžový rosol jen málo zakrývala modrá silonová pracovní zástěra. Hluboké podpaží mlaskalo a naplňovalo vzduch ve výtahu těžkou tropickou vlhkostí deštného pralesa. R. byl obklopen jejím příběhem, když pod jejím dohledem sjížděl dolů. Její příběh byl těžký a upocený, stejně jako ona sama. Příběh, který nešťastně začíná, nešťastně probíhá a nešťastně skončí. Příběh, který v tomhle městě žil každý, a který nikoho nezajímal. I R. raději hleděl ke konci pralesa, než za prchajícími událostmi příběhu cizího člověka.
Z výtahu bez dveří musel vyskočit za jízdy. Náhle se ocitl v labyrintu chodeb, jejichž stěny tonuly v šeru. Když do nich narazil, rozezněly se jako vitríny s láhvemi vína. Pro jistotu jednu z nich vyndal. Červená jiskra uvězněná mezi skleněnými stěnami mu ukazovala směr. Už dlouho neměl víno. Vybral si chodbu, ve které slábl zápach toalet. Žádné reggae, ska, ragga ani chuntalero. Jen šustění a svištění sukní milenek Poztrácených, které se mezi temnými stěnami rudě míhaly jako plameny ohně. Miloval oheň a vlající sukně. Se žhnoucím vínem v ruce procházel labyrintem chodeb, v jejichž temných zdech mizely s hlasitým výkřikem stíny sukní a zanechávaly po sobě jen ozvěnu syčící páry. Konečně došel na konec chodby, do komnaty s krbem, který byl pustý a prázdný. Před ním seděly dvě ženy, které ještě nepřestaly být dívkami. Ústa měly plná nezralých slov, která se příliš často opakovala a lekala se sebe sama. Některá ze slov byla tak nemocná, že se nedokázala prodrat mezi rty. Tehdy si ženy pomáhaly smíchem. Slova se mezitím hromadila před krbem a zabraňovala R. ve vstupu do jeho útrob.

Frankfurt a spravedlnost - Chorvati, cajti a pivní šlapky

Ocelový francký brod přes Mohan

Pihel (Bühl)

Po letech na místech činu. Asi omylem. Hledal jsem rozpad reality a našel jsem minulost. Změnil se nejen Bühl od století čtrnáctého, ale i Pihel od osmdesátých let. Z té doby zůstává vůně opalovacího krému, kluzký povrch jílovitého břehu, rozhoupaný řetěz visící ze stromu na protější straně, strach ze šipek z hráze a občasný zápach stékající z přilehlých polí posílených chlévskou mrvou.

O kus dál sedí rybáři. I já tam kdysi seděl. Neměl jsem pivo, ale ani ryby. Ale měl jsem krásného fosforeskujícího policajta. A splávky vyrobené z balzy. A taky některé koupené. A olůvka. A krásnou krabičku na naviják. A asi jsem tehdy nevnímal svět mrtvých. Svět mrtvých, který se stále brání každoroční okázalé genitální manifestaci života. Mrtví nenávidí život a proto nenávidí smyslnost. V noci deformují roztoužené klíny a rozsévají ve svém světě obludné bradavice. Přes den sní o velké vzpouře pod krutým nebem.

Nenápadný půvab Fakultní nemocnice 4