Z Čech až na opravdový konec světa 31 - Parque Nacional da Peneda-Gerês 3 - Soajo

Směrem západním, překoná-li vystrašený poutník Rio Lima a mine-li bez pomatení smyslů strom, jehož plody upomínají na vilného doma Perreiru, kterého jedna nejen o čest připravená čarodějka zaklela v nesmrtelný znovu a znovu se otvírající pomník chlípnosti, vstoupí do vesnice Soajo, jejíž život zpetrifikoval. Ze všech stran obklopeni kamenem a sledováni předměty postrádajícími smysl, které postávají za oknem, marně hledáme aspoň jednoho člověka, aspoň jednoho živého obyvatele, byť by byl místní lid jakkoli rázovitý.

Místo toho se mezi kamennými domky začnou objevovat espigueiros, z nichž některé už pronikly až za ploty zahrad. Až na konci vesnice nacházíme jejich hnízdo, ve kterém se z kamenné hory rodí či se na ní, kříži navzdory a na posměch, množí a rychlostí litosférických desek mezi vesnické casas infiltrují. Snad vampýři v nich žijící již přeměnili všechen místní lid v druh svůj, který co nemrtví s klekánicemi a polednicemi v ohavném souručenství espigueiros obývá.

Z Čech až na opravdový konec světa 30 - Parque Nacional da Peneda-Gerês 2 - Lindoso

Jest-li poutníkovi ubírati se cestami směřujícími na sever, musí se vypořádati obecně s nepřízní hor, tajemstvím mlžných dní, pohanstvím severského křesťanství a barbarstvím civilizace za Serra Amarela. V Lindosu, jak patrno, jest křesťanství dosud poněkud neolitické, nedotčeno barokním štukem a figurálním modlářstvím. Hrad Castelo do Lindoso, který strážil hranice s velkým agresivním španělským bratrem, je ne sice monumentální, ale zato monumentálně rozpadlý. A okolo něj, v útvaru připomínajícím loupežnickou rotu přisátou k hradbám, srocují se shluky umrlčích komnat, v nichž přes den nalézají úkryt klekánice a vampýři, první vylézající za klekání, by bytosti nemodlené a nemyté venku se zdržující krkem zakroutily, druzí s tmou vylétající a hon svůj za bělostnými šíjemi či femorálními tepnami zahajující. Místní sice tvrdí, že tyto espigueiros nejsou umrlčí komory, ale jen sklady obilí čili spižírny, ale věřte někomu, kdo má na krku stopy po upířích zubech ...

Z Čech až na opravdový konec světa 29 - Parque Nacional da Peneda-Gerês 1

"Po odchodu z Bragy jsme dojeli do Ponte do Lima. Od Bragy je toto město vzdáleno pět mil a leží v horách. Cestou k němu se jede přes řeku Cávado, která teče nedaleko od Bragy a má nepříliš dlouhý kamenný most. Řeka však, která teče u Ponte do Lima, má jméno Lima a také má most kamenný, ale hodně dlouhý. Město je obehnáno hradbou, postavenou z kvádrů, a všechny věže, čtverhranného tvaru, má z téhož kamene."

A dál si to Václav Šašek z Bířkova namířil na sever k nepravému konci světa, aniž by se zajímal o jen trochu východněji ležící Serra da Peneda a Serra da Gerês. Pravděpodobně proto, že už dříve, poněkud na jih, měl s portugalskými horami na hranicích se Španělskem špatné zkušenosti:

"V okolních horách je mnoho hadů, štírů a ještěrek. Hadi jsou krátcí, ale tlustí, mají křídla, podobná netopýřím, a hlavy, ozbrojené hákovitými ostny. Když uvidí člověka nebo dobytek, letí za ním a pronásledují ho a zachycujíce se těmi zahnutými hroty, kousají. Uletí prý dva tisíce kroků nebo i více. Štíři jsou velicí jako prostřední lovecký pes a mají všelijak skvrnitý hřbet. Nikdo z našich je nikdy jinde neviděl. Ještěrky jsou o málo menší než kočka, také hlavu mají kočičí ne nepodobnou, a barvu zelenou.
Ten, kdo chce přejíti ty hory, musí cestovati v největším horku a musí s sebou míti dryák proti uštknutí, neboť jinak by nemohl přejíti pro tato jedovatá zvířata. Ten totiž, kdo by po takovém jedovatém kousnutí neužil dryáku, ihned by umřel, leda že by si celé to místo, otrávené jedovatým kousnutím, vyřízl. Cesta přes ty hory je dlouhá deset mil nebo i více, a musí se tam, jak jsem již řekl, putovati za největšího vedra. Neboť v ten čas odpočívají ta zvířata, jsouce ukryta mezi kamením a ve skalních skulinách. Jakmile však horko povolí, vylézají a číhají na skalách nebo na zemi. Byli bychom těmi horami projeli rychleji, ale ze strachu před těmi zvířaty museli jsme se hned, jakmile ubývalo horka, uchylovati do hospod. Také mnoho divoké zvěře by bylo v těch horách, kdyby nebyla hubena od těchto zvířat. Hory jsou totiž vysoké a skalnaté. V městech nebo ve vesnicích, které leží v těchto horách, nemohou chovati žádný dobytek právě pro nebezpečí těch jedovatých hadů a štírů, neboť létají velmi vysoko a vymršťují se příliš daleko."

Zjednodušeně řekněme, že jihovýchodní část je Gerês, severozápadní Peneda. A Gerês se zvedá od Rio Cávado do míst kamenitých vystavených výhni bez vody, i do země vlhké, jíž prameny a stín dávají pokrýt se zelení a v Cascada do Arado předvádějí svou rozmařilost.

Z Pedra Bela je vidět na věci velké, jako je Rio Cávado, i na věci malé, rostoucí ve stínu cypřiše. A cesta pak vede jen dolů, k Rio Toco, dávající dozrát jen osvěžujícímu vinho verde. A ještěrky zmiňované panem Šaškem během století zakrněly. Nebo má pravdu pan profesor a herpetolog chovající ve svém nitru podezření, že reportáži Šaškově o zrůdných ještěrech předcházelo požití hub či jiných plodů přírody fantasii rozněcujících.

Největší českej gauner

Štýrský Hradec

Ano, Graz. Protože tu v 6. století jacísi protoslovinci postavili hrad, tedy Gradec, což ve 12. století zkomolili Babenberkové a po nich to převzali i Habsburkové. Včetně toho primitivně bigotního katolíka Ferdinanda II. Štýrského, té zbabělé čůráčí hlavy. Jinak se ale o štýrských nedá říct, že by byli zbabělí. Každou chvíli se na ně někdo dobýval – Matyáš Korvín, Turci a dvakrát i Napoleon. Podruhé to bylo v širším rámci bitvy o Raab v roce 1809, kdy Schloßberg bránilo asi 900 mužů proti 3000 Napoleonových vojáků. Odrazili osm útoků, ale nakonec se museli vzdát, protože jim to nařídil císař František Druhoprvní, když se mu Napoleonovi Frantíci začali promenádovat po Vídni a vůbec je nezajímala opera. A pak si ještě museli nechat zbourat hradby Schloßbergu, pro případ, že by si tam chtěl někdy Napoleon zajet na výlet. A to ještě mohli být rádi, že jim zůstala Uhrturm. A taky že Napoleon o čtyři roky dříve zrušil Francouzský revoluční kalendář, jinak by jim určitě aspoň předělal ciferník.

No, já tu bojoval jen o jícen.

Na hrázi bez táty

Od té doby, kdy jsem byl s tátou poprvé na hrázi, už nikdy nic nebylo jako dřív. Hranice mezi vzpomínkami a skutečností se stala nesnesitelně vysoká a silná. Jeho nezdolnost, pro kterou byl v mládí přirovnáván k Emilu Zátopkovi, ho neopustila. A tak kráčel, ač stále slabší a shrbenější, smrti vstříc, aniž by si to připouštěl. Přestože chodila po jeho boku už tak dlouho, nakonec ho stejně zaskočila, když upadl do dvouměsíčního kómatu, během kterého jsem mu v nemocnici vyprávěl stále to samé – minulost jeho samého, minulost naši, a hlavně báje o budoucnosti. Ano, lhal jsem jako ještě nikdy v životě, lhal jsem o tom, kam spolu ještě pojedeme, co všechno ještě uděláme, jaké závody spolu poběžíme, až se probere a pustí ho zase domů, i když jsem věděl, že nic z toho už se nestane. Držel jsem ho za ruku a lhal jsem mu do zavřených očí. Do těch stále unavených očí, které se ale ještě před dvěma měsíci, než přestal odpovídat světu, dokázaly stejně chlapecky usmívat jako kdysi, v těch starých časech, které jsou teď už nenávratně pryč.

Včera ráno se stalo něco, co konečně ukončilo jeho trápení, a on mohl opustit ten už cizí svět, který se k němu poslední dobou nevděčně otáčel zády. V nemocnici jsme dostali igelitku s jeho průkazem VZP, šamponem, gelovým mýdlem, ústní vodou, holicí pěnou a žiletkami. Víc po něm vlastně nezbylo. A tak jsme dnes vyšli na tu „naši“ hráz. My všichni. Jen on tam nebyl. On už byl za tou bránou, za kterou my za ním ještě nesmíme.