Směrem západním, překoná-li vystrašený poutník Rio Lima a mine-li bez
pomatení smyslů strom, jehož plody upomínají na vilného doma Perreiru,
kterého jedna nejen o čest připravená čarodějka zaklela v nesmrtelný
znovu a znovu se otvírající pomník chlípnosti, vstoupí do vesnice Soajo,
jejíž život zpetrifikoval. Ze všech stran obklopeni kamenem a sledováni
předměty postrádajícími smysl, které postávají za oknem, marně hledáme
aspoň jednoho člověka, aspoň jednoho živého obyvatele, byť by byl místní
lid jakkoli rázovitý.
Místo toho se mezi kamennými domky začnou objevovat espigueiros, z nichž
některé už pronikly až za ploty zahrad. Až na konci vesnice nacházíme
jejich hnízdo, ve kterém se z kamenné hory rodí či se na ní, kříži
navzdory a na posměch, množí a rychlostí litosférických desek mezi
vesnické casas infiltrují. Snad vampýři v nich žijící již přeměnili
všechen místní lid v druh svůj, který co nemrtví s klekánicemi a
polednicemi v ohavném souručenství espigueiros obývá.
