Svatý Bartoloměj u Běšin okolo houby

Historie české sakrální architektury je vlastně úplně jednoduchá, pro školáky ideální, je to jako přes kopírák. Postaveno v gotickém slohu, požár (tady výjimečně ne kvůli husitům), barokní úpravy, zrušení dva roky před smrtí Josefa II., rozebráno na stavební materiál. Jenomže … jenomže k poznání svatého Bartoloměje vedou dvě cesty. Jedna okolo kříže, jedna okolo houby. Kdo zvolí sobě houbu, ocitne se v prostoru, který nedává smysl a do nějž portálem vchází z jedné strany strom, z druhé rozzuřená zeď zkřížená se želvou a hrochem. Nekonečná chvíle zhroucená v prostoru mezi portály spojujícími dva světy, které s naším nemají co dělat, ale chtěly by, hrozí překročiti délku trvání lidského života. Však kdož by s sebou růženec nosil, silnějším želvy se stává a ani zápas s ní nedal by mu ze světa sjíti.

 

Když je po karnevalu,

 tak nemůžete najít vlastní barák, vidíte neexistující a mrtvé, tramvaje si pletou touhu s kanálem, nechtějí vás už ani na hřbitově, ale pokud jste cyklista, tak dostanete koláče.

40 let

 Před čtyřiceti lety jsem za takových dnů stával u okna a díval se skrz provazy deště do těch šerých zahrad pod naším bytem. Okna tehdy ještě těsnila a ústřední topení v listopadu už hřálo, takže ani ty temné kouty v provlhlých keřích se nezdály tak chladné a nehostinné, jak ve skutečnosti byly. Svět za oknem, topící se v schikanederovském šeru, byl před těmi čtyřiceti lety tajemný, záhadný, snad i fantaskní, rozhodně ale ne beznadějný. Dnes je všechno jinak. Co jen se to s těmi roky stalo?

Státní dohled nad heavy metalem

Komparační artefakt No. 4.2

Po šesti a půl letech je periferie stále periferií, Jarmila je nespíš pořád zavřená, i když se tím už nechlubí, a duha byla zkomprimována a rozporcována do konzerv, kapsiček a pytlů.

Útěk ze Žluté ponorky (Kadiš jatom)

I.
Den jako každý jiný,
žádný hořící keř, žádný osel brnkající na lyru
Bylo to ráno, ráno … vlastně to byl šabat
Šestisté čtrnácté přikázání by mělo přikázat
zákaz umírání o šabatu,
smrt přece není žádná pikuach nefeš

II.
Kéž by v ní zůstaly aspoň nějaké ostrůvky minulosti,
na které by mohla utéct z děsu přítomnosti požírající světy,
jež byly žity a ona je nosila dále s sebou
ve svém čtvrtém rozměru
ve snech beze slov, ztracená ve své jinakosti
Snad za zavřenýma očima zase navštěvovala mrtvou schránku
a červenala se, když jí hladil ramena,
než poprvé zahlédla otvírání pečetí a nasedání jezdců proti černajícímu nebi
Anebo se možná zase viděla v bytě pod Horou,
v dobách než jej zavalil tau pískem z Konga
A snad při tom zapomněla,
že její rychlé nohy ztuhly a zkřehly,
ruce se jí třesou, nedokáže polykat a už nikdy nepromluví

III.
Když šla údolím stínu smrti, oči měla vyděšené jak raněná srna,
i když jsem byl s ní já a držel ji za ruku,
protože jsem ji opustil už dávno. I všichni ostatní
Oko vidí, ucho slyší a vše je krví,
potem a slzami zapisováno do knihy Toho,
který všechno způsobil

IV.
Jako odevzdaná a zešílevší květina
ve světě za údolím, kterým prošla, plna děsu
z tváří, na které nelze pohleděti,
posedlá zářící hlavou klíče v odemčeném okně,
setřásla svůj pel do korun borovic
s Hory zasvěcené rozmlouvání.

 

Kanály pod Chodovem

 

V kanálech pod Chodovem

Plíživé

To

Znějící ve křoví

A děsící stébla trávy

Vrhá lidskou mysl

V žalář z kamene

Odňatého moři