Stín koně

Jak zavazující je Tvůj dech tiše plačící do tmy
S šepotem plným střípků stoupajících mezi prsteny
Nepros, přikaž jen, zlíbám Ti srdce i nohy
Stín koně zastihne nás klečící na zemi.

Buďme něžní

Buďme něžní k ručníkům plápolajícím na šňůře
Marně pleskajícím do uhýbajícího vzduchu
Po ranním mrazíku bývají zkřehlé,
Chřestí svými lety a škrábou na dotek.

Buďme milí na židle odstrkávané podle libosti
Sloužícím všem s předstíranou lhostejností
Jsou vyleštěné pošupujícími se návštěvami
A vrže jim v kloubech.

Buďme shovívaví k svým jizvám a bradavicím
Pečlivě ukrývaným před zvědavci
To se jen postupně dere ven
Smysl našeho života.

Úzko

Příliš úzké okno
Pro deštěm nabobtnalý svět
Krčící se pod děravým pláštěm
Daleko, příliš daleko
Od včerejšího tance
V blyštivém kmitání
Plamenných jazyků
Horkých,
Rozpukaných vášní.

Příliš úzký hrob
Pro oheň mořem zalehlý
Dusící se vlastním popelem
Ve skále vytesaná ústa
Líbají jeho chladné
Promodralé tělíčko
Chvějící se pod děravým pláštěm
Malých,
Nicotných strázní.

Konečky prstů

Přejíždět konečky prstů
Po žebroví padajících listů
Křehkém jako hrudníky gotických dam
Z nichž se potichu oddroluje minulost
Jak z fresek s přemoudřelým Ježíškem
Ze země, kde se na nohy
Místo tlejícího listí
Lepí žhavý písek.

Konečky prstů hladit
Mrholivý vzduch
Neskutečný jako vzpomínky
Na višňový sad,
Do bíla oděnou dětskou lhostejnost
Snášející se shůry na těžkou zem
S nadějí na chvění lásky
A hrst křehkého štěstí
Rozplývající se na hrobech.

Osiřelé II.

Osiřelé komíny se ostýchavě krčí
Před zraky estétů
A s lítostí vzpomínají na dobu
Kdy je bylo třeba vymetat
A kdy kominíkovi dávaly
Právo rozdávat štěstí.

Osiřelé I.

Osiřelé komíny ční vzhůru
Smutně obracejí svá bezzubá ústa k šedé obloze
Zvětralé stěny se zimničně chvějí
A zahřívají se vzpomínkami na to
Jak kdysi
Dotýkaly se jich chuchvalce kouře
Mazlil se s nimi hustý dým
Dráždivě uhýbal před nimi
Horký vzduch
Plameny olizovaly jejich lůno
A po každém večeru
Zůstávaly na jejich tělech
Lepkavé saze.

Tanec

V sále plném polibků rozplývá se čísi sen
Mezi tančícími páry svou samotou je zostuzen
Pro svou mlhavou podstatu je jen
Terčem smíchu vdaných žen.

Ten okamžik, kdy z pod víček prchá ven
Ta chvíle, než list spadne na pevnou zem
Jak vánek vplétající se dívkám do loken
Byl tu vůbec? Nebyl to jen sen?