Expedice LIPARIS LOESELII

Liparis loeselii (hlízovec Loeselův) je maličká orchidej. V České republice se na mnoha místech nevyskytuje, většina lokalit jeho výskytu je na Českolipsku. Místo na severní tyčnu vyrážím tedy do slatin mezi Jestřebím a Zahrádkami. Na začátku každé pořádné expedice musí být fotografie Klíče.


Díky déletrvajícímu suchu se ve slatinách dalo poměrně pohodlně pohybovat, i když přece jen spíš po okraji, po pěšinách vydupaných zvěří ve vysokém rákosí.

Jen místy rákosí přechází v mokřadní olšiny, jejichž keřovité dřeviny marnotratně rozhazují do jara chlupaté chmýří poletující ve vzduchu jako popletené sněhové vločky škádlené slunečními paprsky proplétajícími se mezi suchem roztřesenými kmeny. Na světlince uvnitř olšiny si zase připadám jako malý kluk objevující divočinu na zahradě svého domu.

V té divočině jsem sice našel tři lebky vysoké zvěře a jednu lebku kravskou, nicméně orchidej ani jednu. Jak už tomu bývá, příčinou byla špatná příprava - hlízovec Loeselův kvete až za měsíc.

Dobré úmysly

V Kamenickém Šenově žijí dobří lidé. Snad jsou trochu patrioti. Snad jsou trochu zbožní. Snad obojí. A snad ne trochu, ale hodně. A když byl Kamenický Šenov ještě Steinschonau, měli v něm tehdejší zbožní a snad i dobří lidé malou křížovou cestu. Dnešní dobří lidé se ji rozhodli obnovit. Dobré úmysly asi nejsou všechno. Kříži se nedá vytknout nic, ale barevný dvourozměrný Kristus nějak degraduje celou víru na uctívání plechového boha. Ještě horší je to snad s výzdobou skalní kaple sv. Trojice. Místní umělkyně ji vybavila obrazem, který má evokovat představu oné Trinity. Bohužel to spíše vypadá jako mladý hipík, za nímž je stárnoucí beatnik, a za ním podivně zmršená vlajka Kalifornie. Ať se před tou vlajkou děje cokoli, připadá mi, že do skalní kaple to nepatří. A také mi připadá, že výrok Martina Luthera o dlaždičích je pravdivý.

Bostonský čajový dýchánek s Pixies

První jarní den

První jarní den

Smilnil s bujarou řekou

A její břehy otěhotněly rybáři

Přinášejícími smrt

Bostonský čajový dýchánek - den čtvrtý

Vstávám ráno před šestou. Musím se zabalit a odhlásit se z hotelu. Na letiště sice jedu až v půl páté odpoledne, ale odhlášený musím být do poledne. Kufr nechávám u liftboye. Na oblek jsem se dnes vykašlal, takže jsem všem podezřelý. Dva senioři brumlají pod vousy něco o játrech. Postery. Opět ta geologická erotika. Čas, který neví, co se svou svobodou. Obloha plná oceli. Ocelové slzy roztékající se po chodnících.


Izák na kari. Narozdíl od Hospodina si to nerozmyslím. Pěkná mladá Indka mě zatahuje do diskuse o svém posteru. Potí se mi obočí a blábolím něco o tom, že jsme každý v jiném levelu. Uvědomuji si, že vypadám nejen jako blbec, ale dokonce jako blbec bez kravaty, a snažím se o nějaký inteligentní dotaz. Ale nenapadá mě nic jiného, než že je podobná té slečně v indické restauraci. A ještě leccos horšího, takže radši mlčím. Naštěstí přichází někdo další a já tak mohu zase uniknout do časoprázdna. Do prostoru ztrácejícího se v mlze stoupající z chodníků zmoklých jako srst toulavého psa.



Teď je to můj vlastní rozměr, ve kterém kráčím s kafem s brčkem v ruce a míjím žebráky. Nemám z toho skvělý pocit, ale kdyby to bylo obráceně, měl bych asi horší. Celou dobu mě zaráží, jak tu na Ameriku nezvykle málo lidí čeká na přechodu na zelenou (totiž bílou). Skoro mám pocit, že tu všichni schválně čekají, až naskočí červená, než začnou přecházet. Námi Východoevropany ze západu Čech to být nemůže, my poslušně čekáme jako ovce. Snad to bude tím, že kousek odtud je Berklee College of Music.


Na přehlídkových molech bostonských chodníků vládnou dámy v gumových holínkách. Že by Amerika objevila Československo?
Jo, čaj jsem si nedal.

Bostonský čajový dýchánek - den třetí

Po sedmi hodinách spánku je první věc, kterou vidím, modrá obloha. Díky, ó Bože. Kašlu na ranní Proffered Papers i postery. Jdu dolů do hotelové JO Brasserie a konečně si dávám tu Traditional American Breakfast.

Ani mě to nezničilo tak moc jak jsem čekal. A pak s foťákem přes Public Garden k Atlantiku. Viktoriánská červená cihla se prolíná s novosvětským Concrete and Steel. Nemohu si pomoci, ale zdařile. Má-li to už existovat, pak takto.


Labutí jezero je na zimu vypuštěné. Čajkovskij nejspíše rozpuštěný. A labutě němé.


Prolínají se tu nejen stavební styly a barvy pleti, ale i živí s mrtvými.


Jako na počátku. Na počátku, který přišel z moře. Nebo aspoň tam, kde víceméně začala americká revoluce. Teď už ale není po Bostonském čajovém dýchánku ani památky. Jen Dětské muzeum na jednom břehu a luxusní hotel na druhém. Prý se revoluce rekonstruuje.


I čínská čtvrť je spíš novoanglicky červená než žlutá.


Přesto najednou pociťuji určitou iracionální úzkost, když si uvědomím, že jsem obklopen samými Asiaty. Nadávám si do pitomců, ale přesto mě uklidňuje pohled na projíždějící policisty.


K obědu mi po té americké snídani stačí špenátový salát. Zbytek dne patří vytváření vlhkých vzpomínek, chuchvalcům páry odplivávaným přetíženými hotely, pěti pěkným případům na Surgical Pathology Specialty Conference a opět Legal Sea Foods - Red Onion Jam Swordfish. Nejen s tím džemem, ale také se špenátovým salátem s rajskými jablíčky, jakož i temně rudým vínem ukradeným bohům.

Bostonský čajový dýchánek - den druhý

Krásně spím sedm hodin v kuse. Za oknem padají SUV trakaře. Cítím, že jediný fotogenický den skončil včera, a dnes mě štve, že jsem si jej nechal ujít. Jdu se tedy aspoň nasnídat do Au bon pain, říkejme tomu Kavárna U příjemné bolesti. Kupuji si Dánský lemon cake, zase ten samý bagel, cream cheese a sojové mléko, a snažím se tím nějak utišit svou fotografickou bolest. U jednoho z vedlejších stolků sedí ten arogantní zmrd Appelman. A tak se odreagovávám tím, že mu v duchu říkám, co je zač, a na to koleno, co má na hlavě, mu mažu burákové máslo. Je čas na přednášky. A pak na postery. U asi padesátého mám pocit, že mám stressové fraktury všech kostí chodidla, a zase usínám vestoje. A tak, opřen o zeď, piju zázvorovou limonádu. V arkádovém bludišti hotelového komplexu nacházím halu s fast foody. Vybírám si indický a poroučím si Tandoori Platter, Rice pudding a Mango Lassi. Za těch patnáct dolarů se pak ani nemohu zvednout ze židle. Potkáváme čokoládového Abiho z Vermontu, co mluví česky. Dvě přednášky a zase postery. Odpočinout si chodím k proskleným stěnám, skrz něž shlížím na novoanglicky červené domky prosvítající provazy deště.

Na hodinu se natahuji na pokoji, pak opět hrdinně vyrážím na Bone and Soft Tissue Specialty Conference. Opět se mi v nestřežených chvílích do výkladu mísí nahá ženská stehna, ale statečně vytrvávám až do konce. A pak je konečně konec - losos s čedarovou polentou a Cotes du Rhone v Legal Sea Foods.