Misanthropův Silvestr

(Medvěd hrabe nahlas)

Ráno nemůžu vstát. To je normální. Sotva se vypotácím z postele, prdne žárovka v obýváku. To je trochu blbý. Dělám si toasty. To je celkem fajn. Původně jsem chtěl do práce běžet, ale to bych se nesměl dvacet minut povalovat v posteli. Takhle nakonec musím jet autem. Na poslední chvíli. Naštěstí ráno nemusím dělat tu práci, o které si každý myslí, že ji dělám (neboť "lidstvo je potomstvo zlé a blbé"), protože klinici se dnes zachovali kupodivu jako relativně inteligentní organismy. Takže dělám jen tu práci, o které nikdo neví, že ji dělám, nejspíš ani, že ji vůbec někdo dělá. Taky něco organizuju, protože jsem tu nejkrásnější. Po obědě (měl jsem řízek, ke kterému jsem si přinesl vlastní citronovou šťávu, kterou jsem vystavil na odiv celé jídelně, aby mi ji všichni záviděli) jsem se u sebe zamkl, abych se vyhnul novoročním přáním od laborantek a sekretářek. Před uklízečkou jsem se schoval na záchodě. A pak už konečně sám. Odmítl jsem pozvání na silvestrovskou párty, stejně by tam bylo "tolik lidí, až se člověk stydí, že je tak sám". Musím předělat ty prezentace pro medvídky. A pak asi půjdu ke Kátě. Protože Káťa "je kamarád, a kamarád mi dá jíst a poslechne si mou písničku".

Týden v červí díře

V bílé tmě prastarý industriální rytmus
Zápasu kolejí s koly vagonů bez vlastní vůle
Zadupává do země Bacha Nemových varhan
A amalgám drcený kroky, které zapomněly zestárnout
Zní jako sníh zněl už před patnácti lety
A kterým prorážejí nehty zarývající se do masa
Až z nich tryskají růžové slzy

I Can´t Dance

Městský sníh připomíná smrt
Věčné tmě unikám spánkem
Zahazuji cigarety a víno
Snažím se dostat do 21. století
Ale nemůžu dýchat
Neumím tancovat
A znám příliš málo slov

Dlouhé září

Ze září se stal prosinec

A procitnutí
Mezi vlastními zvratky a cizí krví
Přešlapy a úniky
Před smyslem a štěstím
Strach ze sebe
A prázdno darované místo života
S Eriniemi teď a navždy

?

5 dnů

Plány jsou většinou konstruktivní. Ale na hovno. Půl lahve rumu a pár absinthů konstruktivnost ani nehledá. Noční život, noční klub, horko a dusno mezi divnými těly pod chodníkem. Déšť. Déšť na dlažbě. Déšť na keřích. Déšť na zábradlí. Déšť v řece. Nepamatuji si, kde jsem si odřel záda. A proč některé věci vypadají jak vypadají. Pět béčkových horrorů na podlaze. Asi. Závan jabloní z Ťan Šanu. Čas si dělá co chce. V práci si připadám jako Nájemník. Vstávám v pět ráno a v té tmě mi dochází, že léto je už jednou nohou v hrobě. O hodinu později stoupá z řeky mlha, když nad ní kroužím.

Novák z Berštejna

Další bílá místa na mapě mého mládí. Mezi Jestřebím a Dubou je odbočka, po které jsem ještě nikdy nejel. Vede do Chlumu. Je to vesnička složená z roubenek, jako spousta dalších tady.

Až na jednu divnou zahradu. Nebo spíš na věci v té zahradě.

A o kus dál jsou Vrchovany. Typický příklad osudu venkova. Kdysi tu stával hrad Starý Berštejn, ze kterého už jsou jen zbytky.

A ještě relativně nedávno tu měli i školu. Ta je sice v lepším stavu než hrad, ale k ničemu je už úplně stejně.

Ale ten hrad má celkem zajímavou historii. Totiž historii, spíš současnost. Historie je fádní, prostě ho někdo nechal postavit, pak ho někdo opustil, no a pak někdo rozebral. Konkrétněji ho nechal v roce 1402 postavit syn nejvyššího zemského soudce Ondřeje Berky z Dubé Jindřich Hlaváč z Dubé. A v 19. století ho nechal rozebrat hrabě z Valdštejna. Proto ze zevního hradu zbývá už jen tohle:

Zajímavé je až to, že od roku 1972 hrad patří p. Miloši Novákovi. Ten se ho nejen snaží zrekonstruovat, ale i na něm žije. A je to jako kdysi. Několik pokusů o vykradení a dokonce jedno přepadení skupinou Němců (jak symbolické) a výsledkem je tohle:

Kdo normální by asi přes tohle lezl?

Zvlášť když netřesky jsou i venku?

Ale prohlídku si lze domluvit.