R. - 11. díl

Morový sloup zakrýval výhled na císařské důstojníky vytrhávající dlažbu před turnajem. Vycpanému Turkovi zatím padala znovu a znovu hlava pod nohy opilých vojáků s unuděnými šavlemi. Císař se k městu blížil tak pomalu, že Prozřetelnost zatím ze škodolibosti zjevila leskem uniforem znaveným zrakům měšťanů dosud nenarozené socialisty řečnící na balustrádě morového sloupu mezi všemi těmi jeho pochybnými svatými. Stínadla, rocny, trojnásobně polysémní objekt a židovské sny, to byli ti hybetelé kročejů v mlhách a zpět, láska ... stát, v kobercích divokých a tmavé cesty hvězda, aby dva stíny a 60x40 byly rozpoznány. I když si dala závazek, že nebude vynechávat písmenka, její tělo bylo stiženo slabostí a křehkostí, přestože její vlasy ještě nestačily zbělet. Toto je oheň a zde jest jeho popel. Toto je smysl a zde jest jeho naplnění. Ze zapomenutých rozhodnutí postaveny jsou cesty zástupů kráčejících k šestnáctero jarům a nenalézajících cíl. Bez povšimnutí procházejí kolem ruky krále Přemysla II. pokryté stříbrným prachem. A byl to R., kdo stvořil medvěda bdícího v noci, aby sny přestaly křičet a nevracely se do nich tančící mrtví, když už nedokázal zastavit slzy svý mámy šedivý. Každou noc odvádí je do stínadel, kde mění svou tvář a rychtářem nepoznány, psy na jeho dvoře znepokojují. Formani rychtářovu dvoru obloukem se vyhýbají a vozkové si před jeho vraty jen odplivnou. Nevidí je, ale poznávají ten horký dech skrytý za maskou. Znají jej z lesů, kdy lapeni noční tmou stali se sny cizinců s dlouhýma rukama, zlatými zuby a skříňkou skrývající zlé zázraky.

Endlösung der Keäferfrage po prušácku

"S potěšením sluší uznati, že v novější době u nás úřadové příslušní pilnou péči o to vedou, aby všeliký hmyz škodný sbírán a ničen byl, jenom potřebí tak činiti všeobecně a bez výjimky a nešetřiti časem několika zlatých na odměnu těm, kdož zvlášť horlivě o hubení chroustův i jiného hmyzu se přičiňují, neboť jen takovým způsobem pojistiti lze lesy, pole i zahrady před jistou zkázou. Co ve příčině té vykonati lze při vedení přísném a obezřelém, toho nejlepší důkaz podal saský okres ústředního hospodářského spolku německého, když roku 1868 chrousti úžasnou měrou se rozmohli. Jak ze zpráv úředních vysvítá, zničeno v Sasích téhož roku na 30.000 centů chroustů. Nepočítáme-li ani, že i mimo přičinění úřadní dosti značné množství brouků těch bylo pochytáno, lze bezpečně páčiti počet zahubených chroustů na 1590 millionů kusů, jichž asi 530 jde na libru. Namáhání i náklad, jaký s takovouto snahou vždy nutně spojen jest, nezůstal však i zde bez odměny, neboť v následujícím roce chroustovém (1872) neobjevilo se brouků nic více nežli kdy jindy, kdežto jinak byla by zajisté všecka úroda polní i zahradní generací touto bývala zničena.

Chroustů ve větším množství nasbíraných lze užiti s prospěchem jakožto hnojiva, když se prve vřelou vodou nebo parou zahubí a pak střídavě s vrstvou vápna a země na hromady ukládají. Suchou destillací vyrábí se také z chroustů dobrý olej ke svícení, ano v novější době doporučuje prý se i silná polévka z chroustů těm, kdož z těžké choroby nějaké se zotavují."

Dr. A. E. Brehm: Život zvířat (2. vydání). Díl IV. Svazek první (Hmyz). Překlad Prof. Lad. Duda. Nakladatelství J. Otto v Praze. 1902-1903.

To o takové mandelince bramborové v Čechách se lze dozvědět mnohé, ale ne detailní kvantifikaci úspěchů boje proti ní. Ani žádné recepty k jejímu užití kulinářskému či průmyslovému.

Chroustci, chrousti, paní Ondráčková a benediktini

Ne že bych už přišel na to, proč se v současné době chroustci letní rojí v koruně třešně bez třešní, ale zjistil jsem, jak lze upravit chrousty podle Nejnovější kuchařské knihy paní Luisy Ondráčkové, vydané Benediktinskou knihtiskárnou v roce 1914:

•     Chroustová polévka

1/4 kg chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se 6 lžícemi husté smetany

Na těch internetech pak lze nalézt i recept na francouzskou variantu:

•     Francouzská chroustová polévka z 19. století

Na rozpuštěném másle usmažte libru (454 g) chroustů (bez křídel a nožiček), poté je zavařte do kuřecího vývaru, přidejte telecí jatýrka a podávejte k topince s pažitkou.

O chroustcích letních se bohužel žádný recept specificky nezmiňuje. Pokládám však za velmi pravděpodobné, že dříve nebyl chroustek letní od chrousta obecného tak úzkostlivě rozlišován a spadal s ním do společné kategorie chrústa májového čili babky. Výhodou tohoto dysentomologického přístupu je zvýšení dostupnosti chroustové polévky, protože chroustek většinou vyplňuje roky bez chroustů, tedy dobu, kdy se celá generace chrousta obecného nachází v larválním stadiu. A naopak. Navíc, když už by se generace chrousta obecného a chroustka letního sešly v jednom roce, mohla by být polévka jak v máji, tak v létě. Důležité je pouze odlišit chrústa koňského čili hovnivála. To už by bylo trochu eklhaft.

Třešeň v roce bez třešní

Končí další horký den. V koruně třešně nade mnou špaček dává svým uřvaným dětem poslední jídlo před spaním a obloha už pomalu ztmavla tak, že mezi listy ji skoro nelze rozeznat. Někde vlevo křepelka neúnavně přepočítává peníze, zatímco třešeň se ozývá tichým drnčením. Není to ale ona, jsou to chroustci letní, kteří kdovíproč nalétávají do její koruny a asi jim vůbec nevadí, že tenhle rok je třešeň úplně bez třešní. Mně to teda vadí hodně. A taky mi vadí ti chroustci. Jinde by mi nevadili, ale tady jo. Dřív tu nikdy nebývali. Ani chrousti tu nebývali. A teď najednou jo. To není jen tak samosebou. Něco se muselo stát, něco se muselo změnit. K horšímu, jak jinak. A chroustci jsou znamení. Něco jako první z ran. Mám rád třešně a nemám rád chroustky, tak je to tedy.

Smyslná fotobáseň o drsném sexu

Kdybych tak v šeptajícím údolí pod severními horami

Nad vodou rozeznělou jarním příliš mladým větrem

Objal ty boky oblosti jejichž konkurovat mohou jen stradivárky

Svá ústa přitiskl k prsům plným zapomenuté selské ženskosti

A pod nadzvedutou sukní ho vrazil mezi ta nekompromisní stehna

To bych si ho asi pěkně odřel.

Protinožci pod Ještědem

Čajová lžička a ejakulace při orálním sexu

Mám trápení s čajovou lžičkou. Už proto, že ji používám na kafe. Používat na kafe kávovou lžičku mi totiž připadá nepraktické a nemužné. Míchat si nějaké pidikafíčko nějakou pidilžičkou je sice možná správné podle etikety, ale nesprávné podle chromozomů. Já potřebuju pořádný hrnec černé kávy. A v něm by se mi taková pidilžička utopila.

No ale to je vedlejší, myslím, že na tento terminologický problém si lžička, hrnek i kafe zvykli a nikdo z nich nic nenamítá. Problém je jinde. Konkrétně v praxi používání čajové lžičky. Vlastně ještě správněji v praxi jejího nepoužívání. Já totiž, když si v práci udělám kafe a zamíchám si ho, tak samozřejmě tu čajovou lžičku někam odložím a zabývám se pak něčím jiným než tou lžičkou. Piju kafe, pracuju, chodím sem, chodím tam, nadávám, pak zase chodím úplně jinam, a pak si najednou řeknu, že bych si dal další kafe. Tak si vezmu zase ten hrnek (většinou ho neumývám, vždyť jsem z něj teprve před chvílí dopil kafe), připravím si kafe, připravím si cukr, dám vodu do varné konvice, zapnu ji a ... aha!

Kde je sakra ta pitomá lžička? Jak si mám teď nasypat kafe a cukr do hrnku? Což o to, to by se dalo i bez lžičky, ačkoli by to nebylo tak přesně odměřené, ale jak si ho mám asi zamíchat? A tak začnu hledat tu pitomou lžičku. Mám totiž jenom jednu. To možná není úplně rozumné a do jisté míry je to jedna z hlavních příčin celého problému, ale prostě to tak je. A já nevím, jestli mám právo měnit něco, co je "odpradávna", tedy od doby, kam lidská pamět sahá. Lidskou pamětí teď myslím svoji paměť, protože to je moje lžička. No ale to je vedlejší, prostě hledám tu svoji lžičku. Hledám ji na pracovním stole. Pak pod stolem na takové té posuvné věci, co v ní jsou zásuvky. No, zásuvky ... já radši říkám "šuplíky", protože to nezní tak nemravně. No a pak teda hledám uvnitř té věci, nejdřív v jednom šuplíku. Pak ve druhém šuplíku. Pak ve třetím šuplíku. Mám ještě jeden šuplík, ale tam nehledám, protože tam by tu lžičku dal jenom magor. Místo toho hledám na počítačovém stolku. Na něm je totiž takový Brueghel, že se na něm občas najde i ta čajová lžička. I když to někdy na první pohled vypadá, že tam není. Bohužel tam někdy není opravdu. Tak pak hledám na okně, na poličkách, na skříňce s reprinty, ve skříni, v kapse, v karikatuře příborníku, v jiném hrnku, ba i ve sklenici. Začínám být zoufalý. Vždyť mi ta voda vystydne!

Někdy mi nezbyde nic jiného, než jít a čajovou lžičku ukrást někomu jinému.

Každopádně ale po celou tu dobu vůbec nemyslím na ejakulaci při orálním sexu.

Zatím se ta lžička nakonec vždycky našla.