Ještěd se probouzí

Ono jaro sice začalo už někdy před týdnem, ale ne tak úplně všude. Třeba dole, na začátku, kde Ještěd protíná 15. poledník, už devětsil o jaru ví a drze naznačuje něco o dlouhé zimě a pokročilém věku.

Někde okolo půlky má ale jaro utrum. A to je dobře. Stačí, že zítra sem už začne jezdit autobus, ještě aby tak bylo hezky a lidi se odvážili chodit nahoru pěšky.

Nikdy jsem neměl Ještěd rád, ale asi se to s padesátkou změnilo. Silueta vysílače je opravdu impozantní a při návratu ze Západu nebo Jihu nebo vůbec odněkud, mě pohled na ni potěší skoro stejně tolik, jako dříve pohled na Klíč. A asi to bude dobrý tréninkový kopec (na rozdíl od Klíče není posvátný).

 

A za Ještědem už je evidentně vše připraveno na Velikonoce. Tak to má být. Co kdyby měl někdo zase nějaké blbé kecy? Nebo kdyby se snad zase vrátil?! Správný katolík by měl mít stále po ruce kladivo a hřebíky.

Z Fojtky do Liberce (o tisech nemluvě)

Fojtka je kus Mníšku okolo silnice vedoucí údolím od přehrady Fojtka. Je to dlouhé údolí a silnice. A taky ta vesnice. Člověk z ní vyjde a za chvíli je zase v ní. Je to k zbláznění. Ale okolo ní, což zároveň znamená nad ní, se dějí věci podivné.
Kdesi na svahu Ostrého pohybuje se lesem bezprizorná elektřina, opuštěná, vetchá a s Alzheimerem, ale stále přežívající mezi stopami ještě daleko staršího ledovce.

 

A o kus dál, někde nad Zaječím dolem, objevují se žulové sloupky, které jsou také již opuštěné, některé i nemocné, jiné dokonce unesené a v nejedné z okolních vsí držené jako otroci. A to byly od půlky 19. století součástí něčeho velkého. Lépe řečeno přes 42 km dlouhého.  A to plotu Velké Clam-Gallasovské obory, který tvořilo přes jedenáct tisíc žulových sloupků, 53 velkých bran, 51 vrátek a čtyři jelení skoky. Na začátku Velké války tam bylo pět set kusů jelení a srnčí zvěře, daňků a divočáků. Hrabě Eduard Clam-Gallas do ní tehdy dal 21 500 zlatých (přibližně sto milionů korun). Po válce Clam-Gallasové přišli i o oboru. A obora pak o sloupky, brány a všechno.

 Aspoň že Clam-Gallasovské křesílko na Vyhlídce nad Lomem zůstalo na svém místě.

Ale pak se jde zase dolů a tam je znovu Fojtka. A při jejím okraji bývalá přádelna Emila Simona, který byl horlivým elektrifikátorem Liberecka, skoro jako dědeček pana Jiřího. Ani komunisté té továrně neublížili tak jako posametoví spekulanti.

A nad ní pak Dračí vrch, po jehož svahu klesá řada dalších sloupků, až k bráně, která měla jméno a už ho nemá. I to se ztratilo.

 

A z března je pak najednou srpen a z Liberecké poutní cesty se stalo Oldřichovské sedlo. Tak to tady chodí, no.

Farská louka na Sonnebergu

Dopoledne běžky pod Jizerou a v poledne už rozkvetlý šafrán bělokvětý na Farské louce. Jo, v roce 1890 ještě bývali na reálném gymnáziu studenti, kteří dělali takové divné a trapné věci, jako že svým profesorům nosili zvláštní nalezené objekty.

Já také nikdy nic do školy nepřinesl. A to mi to tu táta ukázal. A teď tu není. A nebude.

Co není vidět mezi Kladskou a Prameny

 

Transformace svatosti mezi icemi

U jihovýchodního okraje Mařenic dělají silnice takový vignl, ze kterého jedna vede do Kunratic, druhá do Heřmanic. A nad tím vinglem je Kalvárie. To je kopec. A na tom kopci byla asi před 350 lety poustevna sv. Anny. Ale protože svou primitivností byla pro ostudu, nahradila ji po nějaké době dřevěná kaplička. Sv. Anna nestačila, tak přibyl ještě Boží hrob ve skále. Dřevem však baroko pohrdalo, a tak jeden sedlák nechal postavit kapli kamennou, do které pak po její renovaci přinesl farář oltářní obraz Zvěstování Panny Marie od Franze Wedlicha z Chotovic. A to už bylo dost svatosti na to, aby na Kalvárii putovala procesí nejen z Mařenic, ale i z Heřmanic. Z Kunratic je to trochu dál, a tak se místo těch kunratických lenochů vlažných ve víře mezi mařenické a heřmanické iciky vmísili i horlivější katolíci z Dolní Světlé, čímž zcela narušili harmonii mého rozjímání.

Po Odsunu už na Kalvárii procesí nechodila. To byl taky nápad, rekolonizovat vyprázdněné Sudety komunisty. Skončilo to tak, že z kaple zůstala jen ruina. A to až do roku 2008. Je mi vlastně líto, že jsem nepřišel na Kalvárii o 20 let dřív. Ruiny kaplí rozjitřují ducha znamenitěji než kaple restaurované.

 

 

Abych nezapomněl, nejen sochy Ecce homo a Mater Dolorosa zmizely neznámo kam. Ono se v té Zdivočelé zemi vůbec dost kradlo.

Osekaný Belveder a Bejt olam

V Oseku mají dvě věci. Jedna vznikla z rozmaru, druhá z potřeby.
První je letohrádek Kamýk, který si nechali Nosticové nebo Šternberkové postavit v parku oseckého zámku, asi protože se doslechli, že Pražáci mají už asi 200 let Letohrádek královny Anny. Od dob královny Anny ale renesance vyšla z módy, a tak je osecký letohrádek barokně těžkopádnější. Kamýk ho nazvali buď proto, že je zbudován na skalnatém návrší, nebo protože Pražáci jezdí rádi na víkend na Kamýk. Aby majitelé vykompenzovali slohový posun, ozvláštnili svůj Belveder tím, že k letohrádku prý připlouvali na loďkách po Podzámeckém rybníku, který byl ale v roce 1814 po zániku železáren v Oseku vypuštěn a Kamýk tak trochu rozpuštěn – už v roce 1839 se o něm mluví jako o ruině.

Ta druhá věc je pod letohrádkem. A je to hřbitov. Židovský. Asi hned pod letohrádkem byla zeď zámeckého parku, jinak si neumím vysvětlit, že by v zámeckém parku tradičně antisemitské šlechty mohl vzniknout židovský hřbitov. Vzhledem k tomu, že v Oseku od určité doby již židovská obec neexistuje, je i ten dnes reliktem, který zapomněl zmizet s minulostí, ale přece jen je lépe zachován než letohrádek.

Mimochodem, ještě před letohrádkem stál na vrchu Kamýk kamenný sloup s křížem, obklopený sochami sv. Vavřince, Floriána, Háty a Kristýny, ochránců to před morem. Zbudovali ho zde misionáři. Nejspíš šli z Prahy do Afriky, ale když došli do Oseka, tak už byli unavení a řekli si, že domorodci jako domorodci, a jali se místo toho civilizovat Rokycansko. Kam se ten kříž a světci poděli, to nikdo neví. Ono se na Rokycansku vůbec dost krade.

Učiněná orlí hnízda