Vertikály procházejí Sluncem a i v noci v nich zůstává něco z jednoznačnosti dne. Horizontály nemusíte vidět a pokud chcete, tak neexistují. Jsou plné koutů, z nichž se rozlézá šero i v pravé poledne. Jiní lidé, jiné mravy, jiný svět. Je v nich krev, chlupy, nehty, sliny a zbytky středověku, které Evropa odhodila. Ze stínů horizontálního světa vystupují proroci Apokalypsy a zase mizí mezi skřípěním brzd a šepotem křehkých vlasů paní Elektřiny. Před tmou padající z hroutícího se nebe prchám zpět do vertikálního světa a následuji vzdechy parního stroje. V objetí páry nacházím ztracený čas.
