V mlze času odpoledne přichází ráno, které se nedá odehnat. Z rozbřesku ukrytého v šedém nebi za bučením klaksonů se snažím probrat u svého pravidelného bagelu s česnekovým cream cheesem ve Starbucks. Experimentům se vyhýbám, protože právě za těchto podmínek rozumím Kantovi velmi dobře. A snad i díky tomu náhlému záchvatu opoužděného souznění se zase ocitám u parního horaria a neúspěšně hledám pochyby a nepravdivé báje. A je to jako vždy, čím menší dílo, tím méně pochyb. A není pak třeba ani děsivých pověstí.
Kdyby se před půl stoletím místní obchodníčci nevzbouřili, nebylo by tu teď nic, jen nová dálnice. Kupodivu ale tentokrát Vogoni prohráli válku o razítka, a tak ve Vancouveru nakonec několik domů, starých asi jako můj děda, zůstalo.
Cihlami všecek rozjařen, pokračuji i do Chinatownu, o kterém se na internetu zrovna moc nepíše to, že po dvou blocích se najednou octnete se všemi svými skly a staženým hrdlem uprostřed rezervace potácejících se zombies se zanícenými žilami, prošňupanými nosy a těly deformovanými syfilidou, malomocenstvím a atomy apokalypsy. Kurva kurva, od jazyku dolů se mi rozlévá stejné měkké a bolestivé teplo, jako když vidím blikající policejní auto, v jedné ruce svírám v kapse nůž, v druhé fotobrašnu, srdce mi tluče do žeber a připadám si jako idiot. Tady mi Milla Jovovich nepomůže. Jak jsem se sem sakra dostal?
